“Jsem tak křehká. Zachraň mě.”
Tuhle esemesku objevila známá mojí kamarádky v telefonu svého manžela. Spolu se spoustou dalších textovek, z nichž bylo jasné, že onen manžel se romanticky zapletl s manželkou někoho jiného.
I když to ode mě nebylo hezké, vyprskla jsem smíchy. “Jsem tak křehká?? Zachraň mě?!” Co mě nejvíc šokovalo, nebyl fakt, že neznámý ženatý chlapík si píše s cizí ženou, ale samotný obsah té zprávy. S kamarádkou jsme dospěly k jednoznačnému závěru: “Jsem tak křehká? No to musela být… kráva.”
Ne že bych si taky čas od času nepřipadala křehká. Taky bych občas potřebovala zachránit. Ale nikdy, ani v nejdivočejším snu, by mě nenapadlo něco podobného říct nahlas nebo dokonce napsat. Copak to se smí? Tak nějak jsem vždycky byla přesvědčená, že “jsem tak křehká” je věta, kterou mohou bez ironie pronášet jenom hrdinky románů z devatenáctého století. Od kohokoli jiného je to nevkusné, vyděračské a prostě trapné.
Když bych chtěla nějakému imaginárnímu protějšku naznačit, že jsem křehká a potřebuju zachránit, napsala bych spíš něco jako:
“Pojď na panáka.”
“Vařím chili con carne, nechceš se stavit?”
Nebo bych mu aspoň dala šanci záchranu vhodně zakomponovat do nabitého rozvrhu:
“Nemáš čas někdy koncem příštího týdne?”
Celý svůj dospělý život jsem smířená s tím, že s velikostí oblečení 40-42 a velikostí bot 41, schopností dopravit domů dvoutunový nákup a sama si spočítat daňové přiznání na křehkost nemám nárok. Nebydlím na Větrné hůrce, neomdlévám dvakrát denně a neživím se rosou a nektarem z květů. Křehká můžu být tak akorát tajně nebo s patřičně zdůrazněným ironickým nadhledem. I když bych to někdy chtěla jinak.
Druhý šok přišel o pár dní později, když jsem téma „křehkosti“ nadhodila v debatě s několika muži ve věku 28-50 let.
Vyrazili mi dech. Věta „jsem tak křehká, zachraň mě,“ ani jednomu z nich nepřipadala trapná a příšerná. Ani jednou nezaznělo slovo „kráva“. Naopak! Shodli se na tom, že by ihned šli zachraňovat. I když minimálně dva z nich připustili, že záchrana by se pravděpodobně odehrávala v její ložnici. A ten nejupřímnější přiznal, že by záleželo i na tom, jak ta křehká dáma vypadá.
Skoro jsem té křehké mrše začala závidět. Nikdy jsem si netroufla nikomu říct „jsem tak křehká, zachraň mě,“ protože jsem předpokládala, že by následovala odpověď ve stylu: „Děláš si srandu? Koukni se na sebe a vzpamatuj se.“ Případně že by se mi oslovený zachránce začal s hrůzou vyhýbat.
Kdybych tušila, že je to takhle snadné, taky bych někdy zkusila být křehká. Nebo aspoň křehčí.