Quantcast
Channel: Barbora –Šťastný blog
Viewing all 114 articles
Browse latest View live

Taky bych chtěla být křehká! Ale nějak mi to nejde.

0
0

1167989_fragile-woman-400px-art-painting-weak

“Jsem tak křehká. Zachraň mě.”

Tuhle esemesku objevila známá mojí kamarádky v telefonu svého manžela. Spolu se spoustou dalších textovek, z nichž bylo jasné, že onen manžel se romanticky zapletl s manželkou někoho jiného.

I když to ode mě nebylo hezké, vyprskla jsem smíchy. “Jsem tak křehká?? Zachraň mě?!” Co mě nejvíc šokovalo, nebyl fakt, že neznámý ženatý chlapík si píše s cizí ženou, ale samotný obsah té zprávy. S kamarádkou jsme dospěly k jednoznačnému závěru: “Jsem tak křehká? No to musela být… kráva.”

Ne že bych si taky čas od času nepřipadala křehká. Taky bych občas potřebovala zachránit. Ale nikdy, ani v nejdivočejším snu, by mě nenapadlo něco podobného říct nahlas nebo dokonce napsat. Copak to se smí? Tak nějak jsem vždycky byla přesvědčená, že “jsem tak křehká” je věta, kterou mohou bez ironie pronášet jenom hrdinky románů z devatenáctého století. Od kohokoli jiného je to nevkusné, vyděračské a prostě trapné.

Když bych chtěla nějakému imaginárnímu protějšku naznačit, že jsem křehká a potřebuju zachránit, napsala bych spíš něco jako:
“Pojď na panáka.”

“Vařím chili con carne, nechceš se stavit?”

Nebo bych mu aspoň dala šanci záchranu vhodně zakomponovat do nabitého rozvrhu:

“Nemáš čas někdy koncem příštího týdne?”

Celý svůj dospělý život jsem smířená s tím, že s velikostí oblečení 40-42 a velikostí bot 41, schopností dopravit domů dvoutunový nákup a sama si spočítat daňové přiznání na křehkost nemám nárok. Nebydlím na Větrné hůrce, neomdlévám dvakrát denně a neživím se rosou a nektarem z květů. Křehká můžu být tak akorát tajně nebo s patřičně zdůrazněným ironickým nadhledem. I když bych to někdy chtěla jinak.


 

Druhý šok přišel o pár dní později, když jsem téma „křehkosti“ nadhodila v debatě s několika muži ve věku 28-50 let.

Vyrazili mi dech. Věta „jsem tak křehká, zachraň mě,“ ani jednomu z nich nepřipadala trapná a příšerná. Ani jednou nezaznělo slovo „kráva“. Naopak! Shodli se na tom, že by ihned šli zachraňovat. I když minimálně dva z nich připustili, že záchrana by se pravděpodobně odehrávala v její ložnici. A ten nejupřímnější přiznal, že by záleželo i na tom, jak ta křehká dáma vypadá.

Skoro jsem té křehké mrše začala závidět. Nikdy jsem si netroufla nikomu říct „jsem tak křehká, zachraň mě,“ protože jsem předpokládala, že by následovala odpověď ve stylu: „Děláš si srandu? Koukni se na sebe a vzpamatuj se.“ Případně že by se mi oslovený zachránce začal s hrůzou vyhýbat.

Kdybych tušila, že je to takhle snadné, taky bych někdy zkusila být křehká. Nebo aspoň křehčí.



Jak zastavit čas o prázdninách

0
0

canoeing-boundary-waters-bsa-troy-thomas

O prázdninách mám ráda ten moment, kdy přestanu vnímat, jestli je pondělí, čtvrtek nebo sobota. Čas přestane plynout podle kalendáře a hodin a začne se měřit…

  • …podle toho, kolikrát jste už byli ve vodě.
  • …podle počtu vypitých kelímků u stánku.
  • …podle opálení.
  • …podle velkého oranžového úplňku vycházejícího za černým zubatým obrysem lesa.
  • …podle propečenosti pstruhů, které jste právě hodili na rozpálené dřevěné uhlí
  • …podle vzdáleného hřmění (bude pršet už dneska večer, nebo až zítra?)
  • …podle toho, jak se vám rozpadají sandály koupené za 150 Kč ve slevě v háemku
  • …podle klesající hladiny v láhvi hruškovice
  • …podle nekonečných odpoledních šlofíků
  • …podle toho, jak vám v kufru ubývá čisté prádlo
  • …podle hromádky pecek narůstající vedle mísy s třešněmi

Ale ať už ho měříte jakkoli, stejně vždycky utíká moc rychle, i když ten první den na dovolené se zdá skoro nekonečný.

Jeden ze způsobů, jak ho zpomalit, nebo spíš roztáhnout, je vyzkoušet něco, co jste ještě nikdy nedělali, tvrdí neurovědec David Eagleman.

„Jak je možné, že když stárneme, čas se zrychluje, zatímco v dětství se zdálo, že prázdniny trvají navždy? Čím víc jsme obeznámeni se světem okolo nás, tím méně informací si z něj náš mozek ukládá a tím rychleji nám zdánlivě plyne čas. Čas je jako guma – roztahuje se, když svůj mozek zásobujeme něčím jiným. A když je všechno přesně tak, jak jsme čekali, naopak se scvrkává.“

Včera jsem vyzkoušela způsob, jak roztáhnout čas alespoň na půl dne. Úplně poprvé v životě jsem totiž jela po řece na kánoi. Byl to jen krátký třináctikilometrový úsek na horním toku Vltavy, ale bála jsem se hrozně. Hlavně toho, že mi to nepůjde a všichni ostatní, ve srovnání se mnou zkušení vodáci, ze mě budou otrávení. Ale právě tahle moje nezkušenost udělala z obyčejného pádlování na háčku nezapomenutelný zážitek. Užívala jsem si i mokré oblečení, i desítky ovádích kousanců, i to, že mi v první zóně šumavského národního parku uplavaly sluneční brejle. I to, že občas naše loď zamířila jinam, než jsme chtěly, a skončila jsem obličejem v jehličnatých větvích, převislých do vody u břehu. I to, že ve chvíli, kdy nám to nejvíc nešlo, se na břehu (nevím jak), objevil Lukáš Pollert, smál se nám a volal: „To půjde!“ I ty rozmáčené sušenky a teplou vodu z plastové lahve. I to, že těch pár lidí, které jsme po cestě potkali, na nás volalo „ahóój“ a já jsem se toho vodáckého pozdravu nějak styděla a říkala jsem jim „dobrý den“. I to, že ještě dneska skoro nemůžu pohnout levou rukou.

A když se před námi otevíraly další a další zákruty tiché řeky uprostřed lesa, opravdu to vypadalo, že čas se zastavil.


7 věcí, které jsem se naučila na dovolené (a chtěla bych je dělat i v každodenním životě)

0
0

Beach-Painting-summer-vacation-by-Jan-Matson-1024x812

Mockrát se mi na dovolené na různých místech stalo, že jsem tam chtěla zůstat už napořád.

“Otevřeme si tady plážový bar,” snili jsme s otevřenýma očima na pláži v Černé Hoře.

“Budeme chovat ovce a pást je támhle na tom protějším kopci,” plánovali jsme na Šumavě.

“Tady na té terase s výhledem na olivový háj bych mohla psát články a posílat je do redakce přes internet,” přemítala jsem v Itálii.

Ale pak jsem se vždycky vrátila domů, protože u baru radši postávám z opačné strany, ovce vypadají romanticky jenom když jsou na tom vzdáleném protějším kopci a internetové připojení v italském penzionu bylo stejně nepředvídatelné a vrtkavé jako nálady jeho majitelky.

A hlavně – protože ať zůstanete napořád kdekoli, už tam potom nejste na dovolené a všední život vás dostihne, i když v pozadí šumí moře, olivovníky nebo šumavské hvozdy.

Přesto jsem se na  prázdninách naučila pár věcí, které mohou vnést radost a lehkost do každodenního poprázdninového života.

  1. Na dovolené jsme jen na krátký čas. A netrápíme se tím. Naopak – ten omezený čas nám pomáhá žít přítomností a soustředit se na každou chvilku. V obyčejném životě propadáme iluzi, že všechno je napořád, a trochu ten přítomný okamžik flákáme.
  2. Na dovolené se díváme kolem sebe. Rozhlížíme se po krajině. Kocháme se. Zakláníme se, abychom viděli strop v katedrále. Obdivujeme západ slunce. Zíráme do plamenů táboráku. Samotné dívání je zážitek. Když se snažím prázdninovýma očima koukat kolem sebe cestou do práce, Praha je vždycky hezčí.
  3. Na dovolené nic není naše. A nevadí nám to. Spíme v cizím domě, v pronajaté posteli a ve vypůjčeném povlečení. Veškerý náš majetek se vejde do kufru. A je nám to fuk.
  4. Na dovolené se ochotně bavíme s cizími lidmi. A připadají nám zajímaví, protože jsou to cizokrajní domorodci. Ale lidi v našem vlastním městě jsou taky domorodci – a taky jsou zajímaví, když se na ně díváme s prázdninovým pocitem.
  5. Nepohodlí a útrapy na dovolené bereme jako součást dobrodružství. Když nás koušou komáři, když se potíme, když zmokneme, když máme hlad a puchýře, nenaštve nás to tolik jako ve všedním životě, protože to patří k věci, a vlastně máme trochu radost, že jsme dobrodružství nedostali zadarmo.
  6. Na dovolené nejsme líní dělat věci, které nás baví. A děláme je teď hned. Půjčíme si člun, jdeme na maliny nebo ručkujeme s dětmi v lanovém parku. Zatímco v normálním životě je vždycky odložíme na někdy jindy.
  7. …ale na dovolené taky někdy klidně neděláme nic. Bez jakýchkoli výčitek svědomí, že bychom měli dělat něco jiného, třeba zíráme na vycházející měsíc.

Báseň, která mě dostala: Nejhorší den v životě

0
0

CKhVgqNWoAANnQM.jpg-large

Tuhle báseň objevil Angličan Ronnie Joice tento týden na zdi v londýnském metru a zveřejnil ji na svém Twitteru. Depresivní je jen zdánlivě. Zkuste si ji přečíst zdola nahoru, řádek po řádku, a dostane úplně opačný smysl. Jako autorka se k ní přihlásila Chanie Gorkin, teenagerka z Brooklynu:

Dnes byl nejhorší den v životě

Nesnažte se mě přesvědčit, že

Každý den se stane něco dobrého

Protože když se podíváte pozorně

Svět je pěkně zlý

Přestože

Tu a tam se zatřpytí kousek dobra

Spokojenost a štěstí nikdy nevydrží.

A není pravda že

Je to jenom v mojí hlavě a srdci

Protože

Opravdového štěstí se dá dosáhnout

Pouze za příznivých podmínek

Není pravda, že dobro existuje

Určitě se mnou budete souhlasit, že

Skutečnost

Tvoří

Mé postoje

S tím se nedá nic dělat

A ani za milión let vám neřeknu, že

Dnes byl dobrý den


Kniha JAK JSEM SEBRALA ODVAHU už je v knihkupectvích!

0
0

521240a10893509b4bb6f75e4336703d

 

Vždycky jsem záviděla našemu Rudolfovi. Rudolf byl kříženec rotvajlera a německého ovčáka, kterého jsme si přivedli z psího útulku, když mu bylo půl roku, a prožil s námi celých deset let. Záviděla jsem mu, že se skoro ničeho nebojí.

Samozřejmě se vyskytly situace, kdy i Rudolf sklopil uši, stáhl ocas mezi nohy a tvářil se vystrašeně. Třeba když na něj v obýváku v bytě mojí mámy zavrčela Aila, stará fena, která mu nehodlala přepustit svoje místo na gauči. Nebo když jsem ho přistihla, jak před Vánoci sežral půl plechu vanilkových rohlíčků, a vrhla jsem se k němu s výkřikem „fuuuuuj!“ V takových chvílích vypadal jako ten nejbázlivější pes na světě. Kňučel a odplížil se stranou. Asi tak na pět vteřin. A potom zavrtěl ocasem a vrátil se do svého normálního stavu někde mezi pohodovou lhostejností a radostnou, důvěřivou zvědavostí.

Rudolf neznal všechny ty různé jiné druhy strachu, které provázejí můj každodenní život. Když vyjedl svou misku psích granulí a šel žebrat zbytky od večeře, nepřemýšlel nad tím, že by se neměl tak přejídat. Žádná dobrůtka mu nezhořkla v tlamě ze strachu, že z ní ztloustne.

Když se v noci přišel rozvalit do nohou naší postele, nebál se, jestli nesmrdí a nezabírá moc místa.

Když se sápal na Terezku, bílou boxerku našich přátel, nepochyboval o tom, jestli je pro ni dost sexy.

Když ho čekalo vyšetření u veterináře, nestrachoval se týden dopředu a nemaloval si v duchu ty nejčernější scénáře.

A když mi toho dne už popadesáté přinesl míček, abych mu ho házela, nestyděl se a nepřemítal o tom, jestli s tím už není trochu otravný.

Rudolf se zkrátka bál jenom tehdy, když mu něco doopravdy bezprostředně hrozilo, nebo si to alespoň myslel. (A v případě toho vánočního cukroví mám stejně podezření, že to jenom předstíral, aby mi udělal radost.) Nezatěžoval se tou spoustou jiných neužitečných strachů: Jsem dost dobrý? Mají mě rádi? Z čeho zaplatím daně? Co bude po smrti? Sluší mi tenhle účes? Neprobouzel se nad ránem se sevřeným žaludkem z toho, jestli stihne uzávěrku, a strašidelné zprávy o globálním oteplování mu taky byly fuk.

Znal vlastně jenom čtyři myšlenky:

HURÁ!

OUVEJ!
TOHLE CHCI!

A

DEJTE MI VŠICHNI POKOJ!

Samozřejmě je mi jasné, že Rudolf, díky tomu, že byl pes, byl sice ušetřen všech těchhle nikam nevedoucích obav, ale taky o spoustu věcí přicházel. Nemohl se těšit na prázdniny, dojmout se nad starou fotografií nebo se smát kreslenému vtipu. Takže ne, nechtěla bych si to s ním vyměnit, ani kdyby to šlo. Uvědomuju si, že různé druhy strachu patří k tomu, že jsem člověk, a ne pes. Ale stále přemýšlím o tom, jak být aspoň o trošičku víc jako on.

Takhle začíná moje knížka Jak jsem sebrala odvahu, kterou ode dneška najdete v knihkupectvích. Není to žádný návod, jak se nebát. Právě naopak – zkouším v ní popsat, jak sbírám v každodenním životě odvahu i přesto, že se pořád něčeho bojím.

Dočtete se v ní například…

  • jak jsem sebrala odvahu říkat ano i říkat ne
  • jak jsem zjistila, že se nemusím omlouvat, když mi někdo šlápne na nohu v metru
  • proč je lepší být sama sebou než být cool
  • co jsem se naučila díky tomu, že moje děti měly vši
  • v čem nas mohou inspirovat arogantní idioti
  • jak jsem sebrala odvahu nosit klobouk
  • jak jsem sebrala odvahu nemít samé jedničky

Obrovskou radost mi udělala obálka knížky od Lely Geislerové, nejen proto, že jsem na ní já (vidět se takhle na lvím hřbetu byl napoprvé docela šok), ale i proto, že na ní zachytila Seifertovu ulici jen kousek od mého domova.


Problém chytrých holek

0
0
ZAR4a0a05_pelisky

„Rozšířilo se nám tu takové slovíčko…“

Moje dcera Rozárka je chytrá. Je dost chytrá na to, abychom my, její lemplovští rodiče, ani po třech letech školní docházky téměř nezaregistrovali, že vůbec chodí do školy. Je dost chytrá na to, že neřešíme její známky a domácí úkoly a přesto pořád patří k nejlepším žákům ve třídě. Je dost chytrá, takže se nemusí snažit a všechno jí jde.

Co to ale pro její další život znamená?

Znamená to, že v klidu vystuduje gymnázium a dostane se na vysokou? Možná.

Znamená to, že má před sebou úspěšnou pracovní kariéru? Ani náhodou.

Taky mám za sebou zářnou dráhu školní jedničkářky. A vím, že pro můj pracovní život to neznamenalo téměř nic. Když v práci došlo na lámání chleba, hlavní roli obvykle hrály vlastnosti jako odvaha, invence a sebevědomí, které se ve škole neučily a kluci jich obvykle měli mnohem víc.

Proč to ale tak je? Jak to, že děti, které snadno zazáří ve škole, potom v praktickém životě tak často zapadnou do průměru?

Profesorka psychologie Carol Dweck provedla rozsáhlou sérii testů s dětmi z páté třídy. Byly mezi nimi ty chytré, které paní učitelky odjakživa chválily. A taky ty, kterým učitelky říkaly, že se musejí „víc snažit“ a „dávat pozor“. Když děti dostaly úkol, který byl výrazně nad jejich současné znalosti, nebo který prostě jen vybočoval z toho, co se učily ve škole, ty „chytré“ děti si vedly ve skutečnosti o 25 % HŮŘ než ty ostatní. A zejména holčičky. Když se jim nepovedl nějaký hodně těžký úkol, posléze nedokázaly vyřešit ani ty jednodušší, protože velmi rychle ztratily sebedůvěru. Šlo jim víc o to, dostat dobrou známku, než o to, přijít na něco nového.

Carol Dweck tvrdí, že za to může výchova. Chytré holky od rodičů i učitelek odmalička slyší samou chválu. Jsou „šikovné“, „bystré“, „dobré žákyně“. A díky tomu uvěří, že jejich schopnosti jsou vrozené a neměnné a nemusejí na nich pracovat. Zatímco kluci, u kterých se sebekontrola a schopnost poslouchat pokyny rozvíjí později, jsou často káráni, že se mají „víc snažit“ a „dávat pozor“. Takže se naučí potýkat se i s úkoly, se kterými si na začátku nevědí rady.

Výsledek? Chytré holky se i do budoucna učí řešit jenom ty problémy, u kterých mají od začátku pocit, že na ně stačí. Zatímco chytří kluci si troufají i na víc.

Dá se s tím něco dělat, třeba i v dospělosti? „No jistě,“ říká Carol Dweck. „Změnit mentální nastavení není žádný chirurgický zákrok. Stačí přestat věřit, že vaše schopnosti jsou nezměnitelné, a být ochotnější se učit a růst.“

Znamená to ale zkoušet i věci, o kterých víte, že je vůbec neumíte. Zpívat ve sboru, i když odjakživa „neumíte zpívat“. Zapsat se do kurzů malování, i když „nemáte talent“. Jít běhat, i když si myslíte, že to bude hrůza. Říct svůj názor, i když všichni ostatní si myslí něco jiného.

Protože život není o tom, dostávat samé jedničky.


Resting Bitch Face aneb jak vypadáme, když se netváříme nijak

0
0

14f226a447dc6d9975c622a510ae6bcf

Asi jako každý mám pár povedených fotek, na kterých se sama sobě líbím. Vlastně jsou jenom tři. Nejspíš vám nemusím říkat, jak vznikly: dlouhé minuty se šminkami před zrcadlem a potom soustředěné úsilí obětavého fotografa, který ze mě jako nadšená roztleskávačka na chvíli vymámil ten nejpříjemnější a nejpřitažlivější výraz, jakého jsem schopna, a udělal nějakých dvacet nebo třicet pokusů, ze kterých nakonec vybral jednu fotku, na které jsem vidět z nejlichotivějšího úhlu, a tu ještě vyretušoval.

Výsledek vypadá třeba takhle:

11150552_10205471819306401_5606783191794443496_n

Autorem fotky je můj kamarád Marek Novotný z ateliéru Vyfoť Se Se

Problém je v tom, že když už fotku mám, rychle zapomenu na všechny ty ostatní nepovedené a začnu si myslet, že TAKHLE vypadám pořád. Že tohle je ten obličej, který ukazuju světu.

Jenže pak, když se někdy úplně nečekaně a bez přípravy zahlédnu v zrcadle, připomenu si, že pravda je jinde. Když se netvářím nijak, když nenabiju svůj obličej energií nějakého výrazu, vypadám tristně. Smutně, unaveně, bojácně, jako profesionální trpitelka.

Zkusila jsem se sama vyfotit, abych ten svůj „nevýraz“ zachytila:

IMG_3006

Nemusím vám asi říkat, že jsem to selfie vyfotila čtyřikrát a vybrala to nejlepší. Ne to nejhnusnější.

Pak jsou taky ženy, které, když se „netváří“, působí na své okolí naštvaně. Anebo povýšeně, arogantně, nepřístupně. V angličtině pro to existuje výraz „resting bitch face“ a týká se právě žen. Od těch se totiž jaksi automaticky očekává úsměv a když se neusmívají, jejich okolí usoudí, že jsou permanentně otrávené. Zatímco muž se stejným výrazem vypadá „vážně“ a seriózně.

Kdysi jsem si myslela, že když se nebudu usmívat a soustředěně přimhouřím oči, budu vypadat jako femme fatale. Asi jako Elizabeth Taylor na obrázku nahoře. Teď už vím, jak to vypadá doopravdy. Jako zpruzená krátkozraká paní, která by potřebovala brejle.


Dívat se na Perseidy je způsob, jak být šťastnější

0
0

Perseidas13Perseidas

Těším se, že dnes okolo půlnoci vyrazím někam, kde výhled na oblohu neruší městský světelný smog. Položím se do trávy a budu se dívat… Hvězdy prý mají padat až sedmdesátkrát za hodinu.

Psychologové tvrdí, že v každodenním životě většina z nás trpí chronickým nedostatkem úžasu. Všechno jsme už viděli (minimálně na videu na youtube) a nic nás nepřekvapí. Zvýšená dávka autentického žasnutí je prý skvělý způsob, jak být šťastnější.

  • Žasnutí zpomaluje vnímání času. Zážitek, který v nás vyvolá úžas, zároveň vzbuzuje pocit, že trvá déle než běžné každodenní zkušenosti, a zanechává hlubší vzpomínku.
  • Žasnutí probouzí kreativitu a pomáhá nám dívat se na věci z jiného úhlu než obvykle.
  • Žasnutí dodává naději v těžkých situacích.
  • Žasnutí pomáhá k pocitu propojení s přírodou. 
  • Žasnutí nám může změnit život. Podle psychologa Abraham Maslowa zahrnuje vrcholný zážitek úžasu “dezorientaci v prostoru a v čase a zapomenutí na vlastní ego; vnímání světa jako dobrého, krásného a žádoucího místa.”

P.S. Nemáte tip, kde pozorovat Perseidy v Praze a okolí? Děkuji! 



Jak si psát seznamy úkolů, aby vám nepřerostly přes hlavu?

0
0
cashtodobig-e1346733976873

Seznam úkolů Johnnyho Cashe: „Nekouřit. Políbit June. Nelíbat nikoho jiného.“

Na seznamech úkolů je, řekla bych, něco magického. Pouhý fakt, že si všechny ty věci, které jsem dosud neudělala, sepíšu na papírek, mi dodává iluzi, že mám svůj život pod kontrolou. Jako kouzlem mě dokáže zbavit paniky z nestíhání. Myslím, že takhle nějak to kdysi fungovalo, když si svobodné dívky dávaly v noci na sv. Ondřeje pod polštář papírky se jmény vysněných ženichů. Anebo když šeptaly svá přání do dutého kmene vykotlaného stromu. Můj seznam taky nedokáže zařídit, že všechny moje resty se rázem promění v řádně splněné úkoly, ale… aspoň ve mně vzbuzuje pocit, že jsem pro to něco udělala. Chaos začne navenek vypadat trochu jako řád.

Snímek obrazovky 2015-08-24 v 23.39.00

Tenhle můj seznam z letošního března dost dobře ukazuje chaos v mojí hlavě. Vidíte tu krabici na vratkých nožkách vpravo nahoře?

Když říkám „papírek“, myslím to doslova. Nikdy jsem nepropadla elektronickým seznamům a aplikacím, protože miluju odškrtávání. Tlustými ráznými tahy propiskou si přeškrtnout jeden ze splněných úkolů mi přináší skoro nepochopitelné potěšení. Odškrtávání mám ráda tak moc, že někdy si na seznam dokonce připíšu něco, co jsem už udělala – jen abych si to mohla odškrtnout hned teď.

Snímek obrazovky 2015-08-24 v 23.39.38

Tenhle seznam jsem si napsala začátkem letošního roku. Nejvíc mě baví posloupnost úkolů „psát knihu“ a „oholit nohy“. Trochu mě ale děsí, že nic z toho jsem si neodškrtla.

Profesor komunikace Andy Miah tvrdí, že problémem většiny seznamů úkolů je „nerozlišování mezi věcmi, které chceme udělat, ale nemáme na ně čas, a těmi, které reálně můžeme stihnout. Ze seznamů úkolů se stávají jakési seznamy přání, milostné dopisy nám samotným o věcech, které bychom rádi udělali.“ Mluví mi z duše. Z mých vlastních seznamů by se dal po letech sestavit celý alternativní životopis jiné a lepší Báry, která toho stíhá daleko víc než ta skutečná.

Co dělat, aby nám seznamy pomáhaly a nepřerůstaly nám přes hlavu?

  1. Pište je rukou. Podle několika studií si lépe zapamatujeme to, co jsme si zapsali ručně, než to, co jsme naťukali na klávesnici.
  2. Vyzkoušejte metodu 1-3-5. Tato metoda doporučuje splnit každý den jeden velký úkol, tři menší a pět drobností.
  3. Mějte jen jeden seznam na všechno.
  4. Pište si na seznam jenom reálně proveditelné konkrétní kroky. Tedy namísto místo matoucího „vyřešit křečka“ by mělo na seznamu být „zavolat Zuzaně, Kláře a Honzovi, zda se během naší dovolené postarají o našeho křečka“.
  5. Proškrtejte to. Akceptujte, že za den se dá stihnout jen omezený počet věcí .
  6. Nepište tam věci, o kterých už předem víte, že je neuděláte. „Cvičit jógu“ v pátek před odjezdem na dovolenou. „Přesadit muškáty“ v deset večer po příchodu z práce. Víte přece, že to nedopadne. Tak proč se tím zbytečně frustrovat?

Kdo je to vlastně ten slušný člověk?

0
0

Moje babička říkala, že slušný člověk vždycky nahlas pozdraví a když je to muž a má klobouk, tak taky smekne. Moje máma říkala, že slušný člověk není komunista. Můj expřítel Karel kdysi říkal, že slušný člověk nevstává v neděli před desátou. V prosinci 1989 jsem byla v Praze na Koncertě pro všechny slušný lidi, tam byl slušných lidí s plackou Občanského fóra plný stadion. A později se zase říkalo, že politika není pro slušný lidi. Zkrátka, pojem „slušný člověk“ je v průběhu času dost proměnlivý.

Z debat, které jsem v poslední době četla, mám ale dojem, že dnešní slušný člověk se od neslušného člověka liší hlavně tím, že nemá žádné vážné problémy.

  • Žije někde, kde se neválčí a není tam bída, takže nemá zapotřebí utíkat do cizí země.
  • Má kde bydlet. Nepřespává na lavičce v parku, má se kde umýt, takže když potom jede tramvají, neobtěžuje slušné lidi svým zápachem.
  • Má dost peněz na živobytí. Možná řeší, z čeho zaplatí dětem kroužky a jarmily na tělocvik, ale rozhodně neřeší, jestli ty děti budou zítra něco jíst.
  • Není Rom. Pokud je slušný člověk náhodou Rom, neříká se mu „slušný člověk,“ říká se mu „Cikán, ale slušnej.“

Mám to štěstí, že podle této definice také patřím ke slušným lidem. Co mě znepokojuje, je fakt, že jsem se o to vůbec ničím nezasloužila. Narodila jsem se prostě ve správný čas na správném místě, v dobré rodině. Měla jsem kliku, chodila jsem do škol a potom do práce, dělala jsem jen to, co se ode mě očekávalo. Musela bych mít opravdu hodně velkou smůlu, abych z kategorie slušných lidí nějak vybočila.

Takže mi přijde divné, když se někdo tváří, že být „slušný člověk,“ tedy ten, kdo žije v míru a má se celkem dobře, je nějaká zásluha. Že takový člověk je jaksi hodnotnější než ten, kdo nemá kde bydlet nebo je na útěku z nelidských podmínek.

Nemám žádný recept na problémy současného světa. Jenom nemůžu pochopit, že tolik lidí se považuje za slušné jen proto, že se jim v životě nestal žádný opravdu velký průšvih.

 


5 otázek, které jsou lepší než “Co bylo ve škole?”

0
0

24a2fd03df2868e53eae10f8dba16f

Na otázku “co bylo ve škole?” existují jenom dvě odpovědi.

“Nic.”

Tu používá moje starší dcera, třináctiletá Betynka.

Anebo milosrdnější varianta, i když to znamená vlastně totéž:

“Dobrý.”

To obvykle říká desetiletá Rozárka.

Pokud se chci doopravdy něco dozvědět, musím se ptát jinak. Psycholožka Andrea Bonior navrhuje pět otázek, které z dítěte vypáčí smysluplnější odpověď:

Překvapilo tě dneska něco?

V čem to bylo dneska jiné než včera?

O čem dneska paní učitelka mluvila?

S kým jsi dneska trávila většinu času?

Kdybys měla dnešek popsat jedním slovem, jaké by to bylo?

A mimochodem, s otázkou “co bylo v práci” je to úplně to samé.


“Jak prožíváme své dny, tak také žijeme celé své životy.”

0
0

the-bus

Včera jsem byla dlouho v práci. Měli jsme uzávěrku. Ráno jsem nešla běhat, kolo jsem nechala doma, vypila jsem spoustu těch strašných sladkých kafí z automatu a po cestě z práce jsem v tramvaji hrála na telefonu hru 2048, na které jsem si vypěstovala tak trochu závislost. Večer jsem usnula na gauči vedle otevřeného notebooku a dnes ráno jsme všichni zaspali, takže jsem musela Rozárku odvézt autem do školy a kolotoč nestíhání začal nanovo.

No žádná sláva. Myslím, že tak asi šestnáct hodin z těch čtyřiadvaceti jsem koukala do nějakého monitoru nebo displeje a ani jsem nevěděla, jaké je venku počasí.

Možná proto mě tak zasáhl citát spisovatelky Annie Dillard, na který jsem při bloumání po internetu narazila:

“Jak prožíváme své dny, tak také žijeme celé své životy.”

Jistě, můžu si říct, že na jednom blbém dnu nezáleží. Všechny moje dny nejsou takovéhle. Ale připomnělo mi to, jak často odbývám “dnešek” – hlavně všechno nějak zvládnout, to je jedno jak – s vidinou, že ten skutečný, úplně opravdický život začne někdy v budoucnu.

Po uzávěrce. O víkendu. O prázdninách.

Stále jako bych se připravovala na něco lepšího než je to, co je právě teď.

Proto se snažím si co nejčastěji připomínat, že “skutečný a úplně opravdický život” se odehrává neustále. Ne jenom o víkendech nebo na dovolené, ale převážně v těch chvílích, kdy jedu tramvají,  stojím frontu v obchodě, vyzvedávám Rozárku z plavání nebo čekám, až se začne vařit voda ve varné konvici.

To jsou ty momenty, ze kterých se skládá většina mého života.

Takže mi nezbývá, než s nimi naložit nejlíp, jak umím.


Proč se vždycky pohádáme v IKEA?

0
0
Snímek obrazovky 2015-09-21 v 2.42.00

Reklamy na Ikeu ve mně vždycky vzbuzují touhu, aby to u nás taky vypadalo takhle. Ale opravdu stačí pořídit si pár zavařovacích sklenic a designovou chňapku?

Do obchodního domu Ikea vyrážím v průměru jednou ročně. Pokaždé se tam těším. A téměř pokaždé se odtamtud vracím lehce podrážděná, naštvaná a hluboce nespokojená sama se sebou. Pokud náhodou jedu do Ikey i se svým mužem, pravděpodobnost, že se tam pohádáme, je téměř stoprocentní. Čím to je, že Ikea v nás probouzí tolik negativních emocí, i když manažeři tohohle švédského řetězce bezpochyby usilují o pravý opak?

  • Nereálná očekávání. Pokaždé, když tam jedu, si od toho v duchu slibuju, že jediná výprava do IKEA dokáže vyřešit nepořádek a chaos v naší domácnosti. Všechny ty kupičky oblečení, které není ani čisté, ani špinavé, všechny ty hromádky věcí, které nemají své stálé místo. Nějaká zázračná skříňka nebo systém krabic dá všemu najednou řád.
  • Sugestivní reklama. Reklamy na Ikeu na mě prostě fungují. Vzbuzují ve mě představu, že když si pořídím dostatečné množství kostkovaného povlečení, veselých proužkovaných dek a svíček, taky budu mít báječný, sympatický, družný, ale přitom uspořádaný, čistotný a stylový život, jaký se odehrává na jejich plakátech a v jejich televizních spotech.
  • Dva různé styly nakupování. Můj muž míří do Ikey proto, aby tam zakoupil jednu konkrétní věc, kterou si předtím vybral v katalogu a pečlivě přeměřil místo, kam tu věc chce postavit. Například knihovničku Billy. Ve chvíli, kdy ji najde, chce prostě zaplatit a odejít. Zatímco já toužím bloumat v oddělení doplňků, kde ve mně každá druhá věc probouzí sny o novém a lepším životě. Zavařovací dózy: “Vytvořím si zásobu nádherně barevných domácích džemů, které budu o Vánocích rozdávat našim přátelům.” Barevné polštáře: “Budeme se na nich povalovat a číst si za pošmourných podzimních odpolední.” Porcelánové misky různých velikostí: “Budu v nich servírovat hrozně zdravé zeleninové saláty a domácí müsli s jogurtem k snídani.” Látkové krabice: “Roztřídím si do nich spodní prádlo a nebudu muset ráno zoufale hledat jediné neděravé punčocháče.”
  • Idealizované pokojíčky. Ty malé místnůstky, ve kterých je v Ikee naaranžovaný nábytek a doplňky, jako by šlo o opravdové pokoje, ve mně vždycky vzbuzují pocit viny, že u nás doma to není tak hezké. A zapomínám, že v těchhle pokojíčcích doopravdy nikdo nežije. “Ten obchod je doslova mapou vztahové noční můry,” říká psycholožka Ramani Durvasula.
  • Peníze. Všechny ty věci působí dojmem, že jsou celkem levné. Z omylu mě vyvede až konfrontace se samoobslužnou pokladnou.
  • Návrat do reality. Když potom doma vybalím hromádku kovových věšáků, dvě lampičky, jednu látkovou krabici a přehoz na postel, zjistím, že náš domov se díky nim, hm, nijak zásadně nezměnil.
  • Montáž. Smontovat doma nábytek z Ikey je frustrující zážitek sám o sobě, mimo jiné proto, že máte pocit, že to má být snadné – jinak by vám to přece nedávali rozmontované v krabici. A střet se zdánlivě jednoduchým návodem a hromádkou destiček otevírá prostor pro další temnou debatu o tom, kdo co udělal špatně minimálně deset let zpátky. Psycholog Michael Norton, autor studie IKEA effect, poukazuje ovšem na pozitivní stránku věci: předměty, které si částečně vyrobíme sami, máme podle něj raději než ty, které koupíme hotové. A to i když nejsou smontované úplně dokonale.

2 elegantní způsoby, jak říct ne

0
0

Říct ne je těžké. V posledních dnech jsem ale narazila hned na dva způsoby, jak to udělat, aniž by to vám nebo vašemu protějšku muselo být příliš nepříjemné.

Autorem toho prvního je spisovatel Evelyn Waugh, autor románu Návrat na Brideshead. Nechal si vytisknout takovéhle kartičky s textem: „Pan Evelyn Waugh nesmírně lituje, že nemůže udělat to, co jste mu tak laskavě navrhli.“

380a4f2c667bf3f280b128b863707a7b

Text naznačuje, že měl kartiček opravdu hodně a používal je pro nejrůznější příležitosti. A musím říct, že dostat takovou kartičku by mi bylo skoro ctí.

Druhým odmítnutím mě před pár týdny okouzlil spisovatel Josef Formánek, kterého jsem o něco požádala v rámci své práce. Z jeho e-mailu mi přišla tato přednastavená automatická odpověď:

„Zdravím. Právě píšu novou knihu a tak neodepisuji na e-maily. V případě neodkladných situací pište, prosím, na: …“

Nenaštvala jsem se. Neurazila jsem se. A přišlo mi to jako hodně inspirativní způsob, jak si vytvořit klidný čas a prostor na nerušenou práci.


Spolek stydlivých duší aneb jak se připravuju na TEDxOstrava

0
0

World-famous-Russian-pian-009

Tuto sobotu mám vystoupit na konferenci TEDx Ostrava a mluvit tam o radosti.

Dost se těším. ALe taky mám trému. Mluvit souvisle a bez papíru čtvrt hodiny není žádná legrace, vlastně jsem si to zatím vyzkoušela v životě jen jednou, na Creative Mornings před víc než dvěma lety.

Trému mám svým způsobem ráda, dokonce si myslím, že bez ní se žádné podobné vystoupení nemůže doopravdy povést. Jenom jí nesmí být moc. A zrovna minulý týden jsem narazila na příběh jednoho pianisty, který s trémou úspěšně bojoval. Spisovatelka Polly Morland ho zachytila v knize The Society of Timid Souls.

Třicetiletý Bernard Gabriel si dal v lednu 1942 inzerát do The New York Times, že za sedmdesát pět centů vás odnaučí trémě. Jeho metoda byla jednoduchá: rozechvělé ztrémované hudebníky, kteří přicházeli do studia se dvěma klavíry na západní 37. ulici, vystavil tomu nejhoršímu, co by se jim na pódiu mohlo stát. Kritizoval je. Pískal. Pokřikoval. Nadával jim a možná po nich i házel papírové kuličky. Možná je to úplně nezbavilo strachu, ale přinejmenším věděli, že nic strašnějšího se jim při samotném vystoupení už nepřihodí.

První z jeho žáků byl sedmdesátiletý William Hopkins: “Jsem dost starý, abych věděl, že strachovat se je zbytečné, ale bojím se k smrti,” přiznal. Další byla jistá paní Moellerová, která propadala panice ve chvíli, kdy publikum ztichlo, a vystrašená slečná Simsonová, která panikařila, i když hrál někdo jiný. Pianistka Flora Cantwellová si s Bernardem opravdu užila: nutil ji hrát tutéž skladbu znovu a znovu. “Hrajete příšerně, ale nepřestávejte,” křičel během jejích skladeb. Jeho žáci plakali, práskali dveřmi, házeli po něm telefonním seznamem… ale naučili se čelit svému strachu. Do kroužku, který si začal říkat Spolek stydlivých duší, postupně přibyli i stydliví herci, zpěváci a řečníci. “Teď bych mohla hrát i v továrně na kotle,” prohlásila po pár měsících Flora Cantwellová.

Bernard Gabriel už nežije, já místo něho proti trémě používám své dvě dcery. Přečtu jim svou řeč, vyslechnu si jejich puberťácké chichotání, koutkem oka zachytím oči protáčené v sloup i znuděné pohledy do blba. A vím, že nic horšího se mi v Ostravě už nemůže stát.



Jak přežít na Matějské, v akvaparku a v Mekáči

0
0

c98fdf465ced2088cd0fdb2796a615d0

Tahle tři místa moje děti považují za učiněný ráj na zemi, kdežto pro mě poměrně přesně naplňují představu pekla.

Já vím. Nejmoudřejší rada, kterou bych mohla dostat, by zněla: “Tak tam nechoďte. Nabídněte dětem jinou, hodnotnější zábavu, jako například sbírání kaštanů a výrobu zvířátek z nich nebo výstavu moderního umění.”

Nojo. To se lehko řekne. Ale já nedokážu dětem pořád dokola říkat “ne”. Takže čas od času, asi tak jednou za rok, v případě Matějské spíš jednou za dva roky, řeknu “ano”… a potom to tam musím nějak přežít.

Tady jsou moje zkušenosti a poučení, která jsem si z nich pro sebe vyvodila.

  • Zbavte se pocitu viny, že jste nešli na koncert vážné hudby. Pokud si chcete výpravu do Mordoru komerční zábavy aspoň trochu užít, zakažte si jakékoli výčitky svědomí, které jako svědomití rodiče přirozeně máte. Ano, mohli jste místo toho vzít děti do Náprstkova muzea. Ale už jste se rozhodli a jdete na Matějskou. Nebo do akvaparku. Nebo do Mekáče. No a co? Nejezdíte tam přece každý týden. Z jedné takové návštěvy vaše děti nezhloupnou.
  • Před vstupem do jámy lvové buďte fyzicky fit. V předvečer poslední návštěvy Matějské pouti letos na jaře jsem se s kamarádkou Pavlou zasekla v žižkovském baru Tudle Nudle, šla jsem spát ve čtyři a na pouť jsem vyrážela s hrozivou kocovinou. Zjistila jsem, že Matějská pouť je ten nejúčinnější způsob, jak se potrestat za neuvážené popíjení: strkající se davy, psychedelické barvy, kakofonické zvuky, zápach škvířících se klobás a atrakce, ze kterých se mi dělalo špatně, už když jsem se na ně dívala ze země. Připadala jsem si jako zombie se slunečními brýlemi na očích a kelímkem kofoly v ruce. Takže propříště: takhle ne. Kdybych se chystala na půlmaraton, taky se na to budu chtít dobře vyspat.
  • Mějte s sebou dospělé parťáky. Mít s sebou další dospělé kamarády je k nezaplacení. Ale pozor! Měli by to být lidé, kteří aspoň trochu sdílejí váš pohled na svět. Při poslední návštěvě akvaparku nás doprovázeli rodiče jedné Betynčiny spolužačky, které jsem moc neznala. Představovala jsem si, že si trochu zaplaveme a pak budeme společně pít kafe a klábosit u bazénu. Jenže z našich společníků se vyklubali akvaparkoví fanatici. Okamžitě po vstupu do areálu mě vyvlekli na obrovský tobogán, který se sjíždí na pneumatikách pro tři osoby. Při výstupu z tobogánu jsem se praštila do hlavy tak, že jsem málem ztratila vědomí, a maminka Betynčiny spolužačky radostně zvolala: “A jedem znovu!” A jeli jsme znovu. A znovu. Připadala jsem si, jako by mě unesli zfetovaní teroristé.
  • Nechte děti, aby si to užily po svém. Když už jdete do Mekáče, asi nemá smysl přesvědčovat děti, aby si tam daly zeleninový salát a vodu bez bublinek. Jedna porce nezdravého jídla z nich fastfoodové závisláky neudělá. Příště si můžete hamburger a hranolky připravit doma, z kvalitních surovin, aby viděly, v čem je ten rozdíl.
  • Najděte si tam něco, co vás baví. Aspoň jednu věc. Zjistila jsem, že ať už jsme kdekoli, je dobré aspoň na chvíli odložit svou nechuť stranou, sdílet s dětmi jejich radost a prostě se snažit si to užít. Proto jsem taky s Rozárkou poprvé v životě nasedla na horskou dráhu. Chvílemi jsem měla pocit, že z toho rozhrkaného sedátka jistojistě vypadneme a zabijeme se, ale pak jsem byla ráda, že jsem to podstoupila.
  • Stanovte si finanční limit Na Matějské se to dá splnit docela snadno, prostě si s sebou nevezmete víc peněz, než kolik opravdu můžete utratit. Ale je dobré předem na to upozornit i děti.
  • Stanovte si časový limit Mně se docela osvědčilo naplánovat nějakou příjemnou akci na závěr dne – třeba přespání kamarádů u nás doma – takže děti potom neodcházejí z ráje atrakcí tak neochotně.
  • Když už nic jiného nefunguje, rozhlédněte se okolo sebe. Uvidíte spoustu znuděných, unavených, vystresovaný, zoufalých či zcela vyhořelých rodičů, kteří jsou na tom ještě o moc hůř než vy.

10 písniček do mlhavého rána (nejen na běhání)

0
0

Čím jsou rána tmavší, studenější a mlhavější, tím víc v nich potřebuju hudbu. Poslouchám ji při běhání a někdy i jen tak. Pomáhá mi zahřát se, čelit tmě a zimě tam venku, dodává mi energii. Tady je deset mých nejoblíbenějších ranních písniček,

American Authors – Best Day Of My Life 

Tuhle písničku jsem pochytila od svých dcer. Je taková trochu jednoduchá, ale pomáhá mi na chvíli uvěřit, že dnešek bude “best day of my life”.

 

Hair – Good Morning Starshine 

Při téhle písničce si vždycky představuju, jak jedu s hrdiny Formanova filmu v tom kabrioletu po americké dálnici a pozoruju východ slunce.

 

Celia Cruz – Guantanamera

Ve studeném mlhavém ránu je tenhle horký závan z Kuby jako hrnek čaje se zázvorem.

 

Iggy Pop – Passenger 

Úplně nejlepší do přecpané ranní tramvaje.

 

Primal Scream – Moving On Up 

“Out of darkness” – to je přesně to, co ve studeném ránu potřebuju.

 

Florence + The Machine – Dog Days Are Over 

V téhle písničce se střídají úplně pomalé a úplně rychlé pasáže, takže mě popohání kupředu indiánským během.

 

Bob Marley – Three Little Birds 

“O nic se nestrachuj, protože úplně všecko bude v pořádku.” Slyšet tohle na začátku dne z úst dredaře Boba Marleyho je tak uklidňující! I když občas se posléze ukáže, že kecal.

 

Creedence Clearwater Revival – Up Around The Bend 

S těmihle obstarožními (rozpadli se ještě před mým narozením) rockery mám chuť utíkat nahoru na kopec a ještě dál, i když, upřímně, textu skoro vůbec nerozumím.

 

The Queen – Don’t Stop Me Now 

Nejraději si ji pouštím na konci běhání a má kouzelnou moc: opravdu nemám chuť se zastavit.

 

Joey Ramone – What a Wonderful World 

Originál od Louise Armstronga mě dojímá, tahle punková verze mě spíš rozveseluje. A pomáhá mi odnést si ten pozitivní pocit do celého dne.


Jak jsem se loučila s klubky na pletení

0
0

0e93f16c5798cb968851f6594751c441

Minulý týden jsem měla příležitost setkat se s architektkou Evou Jiřičnou. Podmanivě mluvila o svém velkém, krásném a především prázdném bytě plném prostoru a světla. Dost jsem jí záviděla. Pak jsem přišla domů a v předsíni jsem se přerazila o Rozárčinu koloběžku, která se skácela přes dvojitou řadu našich bot, zakopla jsem o krabici s letními sandály, přitom jsem shodila na zem berle mého muže, které nosil po operaci kolena v roce 2010, a málem šly k zemi i štafle a velký obraz, opřený o zeď za nimi.

Zkrátka: dostala jsem chuť něco vyhodit a mít i u nás doma aspoň o kousek více prostoru a světla.

Včera, v den státního svátku, jsem se pustila do probírky svých klubíček pletací vlny, zabírající v naší ložnici dva velké plastové kontejnery a jeden piknikový koš. Upřímně, vybírání a nakupování klubíček pro mě vždycky bylo jednou z nejoblíbenějších fází celého procesu pletení. Takže v zaprášených krabicích, které jsem otevřela, jsem našla úplné archeologické vrstvy:

Snímek obrazovky 2015-10-29 v 15.00.35

  • Byla tam klubíčka z doby, kdy jsem pokládala za nesmírně chic mít všechno šedivé. Padesát odstínů akrylové šedi.
  • Byla tam hebká pastelová klubka, která jsem si nakoupila v těhotenství, když jsem chtěla “plést na miminko” (a jediným reálným výsledkem se stala jedna proužkovaná čepička).
  • Byly tam zásoby elegantních béžových přízí zděděné po mojí mámě.
  • Byla tam všechna ta podivná ulítlá klubka z doby, kdy jsem se snažila plést “umělecky”, třeba takhle:

il_570xN.93815906

il_570xN.79261189

  • Klubka provázků z mojí éry pletení kabelek a tašek.

vesele-prouzky

  • A taky různé podivně chlupaté a cuckaté příze, které jsem si pořídila jenom tak, v přesvědčení, že mě budou inspirovat k nějakému veledílu.

Teď jsem si dala za úkol se toho všeho zbavit.

Bylo to těžší, než jsem čekala, protože probírka mých starých klubek byla jako probírka mé vlastní minulosti. Naposled jsem něco upletla asi před šesti lety. Pak jsem se po druhé mateřské naplno vrátila do práce a byl konec. Jenže tím, že jsem své krabice s klubíčky měla stále při ruce, jsem se stále udržovala v iluzi, že “třeba někdy” zase začnu. Jednou, až budu mít víc času. Občas jsem dokonce vytáhla jehlice a něco začala, ale po pár řadách projekt upadl do zapomnění (takových “work in progress” jsem v krabicích taky pár našla). Vyhodit klubíčka by znamenalo rozloučit se se svou pletařskou minulostí nadobro. Smířit se s tím, že tohle už prostě nejsem já. Dát sbohem kousku svého já, který je sice reálně už dlouho pryč, ale nikdy jsem si to tak úplně nepřiznala.

Ale když jsem to nakonec udělala, byla to velká úleva. Vyluxovala jsem prach a pavučiny na zdi za krabicemi a i když k minimalismu Evy Jiřičné jsem se ani zdaleka nepřiblížila, cítila jsem se osvobozeně.

Nevyhodila jsem klubíčka úplně všechna – přece jenom jsem si nechala malou zásobu těch “nej”. Zbytek jsem nacpala do igelitových tašek a vystěhovala je na chodbu, kde teď čekají na nové majitelky. Ať z nich upletou cokoli, rozhodně to bude pletení s příběhem.


Šťastný blog slaví páté narozeniny!

0
0

april-29th-by-andrea-ioana-d3f43hl

Dnes je to právě pět let, co jsem napsala úplně první příspěvek Šťastného blogu.

Jmenoval se Jak být šťastnější už dnes? 

Ta otázka mě od té doby nepřestala zajímat. A nepřestala jsem cítit rozechvění pokaždé, když dopíšu příspěvek a kliknu na tlačítko „publikovat“.

Od té doby jsem se toho ovšem docela dost naučila a dozvěděla díky testování nejrůznějších „šťastných“ strategií a pročítání vědeckých i pseudovědeckých výzkumů:

že jsem šťastnější díky svým dětem, i když mám několikrát denně pocit přesně opačný

že šťastnější můžeme být i díky činnostem, při kterých se potíme, mrzneme, bolí nás celé tělo, koušou nás komáři a v jednom kuse nadáváme

že vánoční cukroví se klidně může sníst ještě před Vánoci

že Dánové jsou nejšťastnější národ mimo jiné proto, že pořád zapalují svíčky

že vybrat si marmeládu v obchodě nás někdy stojí víc energie než rozhodnout se, co budeme dělat po zbytek života

že když na sobě máte hrozně trapné tričko, většinou si toho nikdo nevšimne, ačkoliv se vám zdá, že na vás všichni civí

že nepíšící propiska může být horší než vězení, poprava nebo ochrnutí

že nejjistější způsob, jak něco nestihnout, je mít na to spoustu času

že nemá cenu snažit se o to, aby mi začala chutnat čokoláda s mentolovou náplní, i když všichni ostatní si myslí, že je skvělá

že stlaní postele mi může změnit život

že štěstí může být i nakukování do cizích oken nebo koukání do blba

 


Jsem trapná matka. A dělá mi to radost

0
0

Tohle jsem si pustila v neděli dopoledne při vytírání kuchyně. No dobrá, možná jsem přitom i trochu poskakovala do rytmu.

Betynka, která mi pomáhala, se zatvářila zhnuseně: “Mami. Ty seš tak stará.”

Rozárka si sarkasticky přisadila: “Máma to ale právě poslouchá, aby si připadala mladá.”

Nijak zvlášť mě to neurazilo. Mě zase neoslovuje Bruno Mars a kapela Slza, které moje děti poslouchají pořád dokola.

Betynka mi pak nastínila svou teorii rozdělení rodičů do dvou kategorií: “nudní” a “trapní”. Nudní rodiče vedou nudně uspořádaný život, mají doma uklizeno, mají dospělé koníčky, jako třeba operu, kvalitní víno a golf, a vůči svým dětem vystupují jako nezpochybnitelné autority. Trapní rodiče si oproti tomu myslí, že jsou zajímaví tím, že tak dokonale uspořádaný život nemají. Ve své neskonalé pošetilosti se domnívají, že se umějí odvázat a že je s nimi legrace, takže pak třebas v neděli dopoledne poskakují po kuchyni v rytmu punkové písničky.

Docela mě potěšilo, že mě Betynka počítá do té trapné kategorie. Ne že bych někdy nechtěla být radši nudná. Ale trapná jsem vlastně docela ráda.

Doopravdy by mě znepokojilo leda to, kdyby se moje třináctiletá dcera domnívala, že její matka je fakt cool.


Viewing all 114 articles
Browse latest View live