Tuhle větu říká Humphrey Bogart Ingrid Bermannové ve filmu Casablanca krátce předtím, než se navždycky rozejdou. Myslí tím, že vždycky budou mít společné vzpomínky na to, co v Paříži prožili.

Pro mě Paříž vždycky znamenala dvě věci, dvě různá města. To skutečné, ve kterém jsou ulice permanentně ucpané auty, u stolečků v kavárnách je hrozně málo místa, každou chvíli stávkuje metro, pronájem garsonky s umyvadlem ve skříni a tureckým záchodem na chodbě stojí jako můj měsíční plat a úředníci jsou stejně neochotní jako u nás. A pak to druhé město, město z filmů a vzpomínek a snů, kde se pořád odehrávají romantické schůzky na nábřeží Seiny, kde všechny ženy nosí červenou rtěnku, kde je Montmartre plný básníků a malířů, kde Boris Vian hraje na trubku v kavárně Flore, kde na ulici zpívá mladá Edith Piaf a kde Hemingway píše svůj Pohyblivý svátek.

Po včerejšku, když pojem “pátek třináctého” dostal v Paříži nový a děsivější rozměr, myslím na to, že ani jednu z obou Paříží si nechci nechat vzít.

A vzpomínám taky na svou Paříž, jak jsem ji v různých okamžicích zažila. Na to, jak jsem v roce 1991 poprvé vystoupila z vlaku na Gare de l’Est, nevyspalá jsem chodila po ulicích a byla jsem v euforii už z toho, že nápisy na obchodech jsou opravdu ve francouzštině. Na malou a špinavou studentskou kolej pár kroků od Notre Dame, kde jsem bydlela o tři roky později. Na žlutě a oranžově svítící kavárny na bulváru Saint-Germain v listopadových podvečerech. Na trhy, kde jsem si kupovala chleba s rozinkama a hroznové víno. Na strkající se davy v levném obchoďáku Tati, kde člověk dostal každou chvíli loktem do žaludku. Na vykachlíkované stanice metra a ten zvláštní pach v něm. Na busty Voltaira a Rousseaua v pařížském mekáči. Na sochy, které vypadají, že každou chvíli uletí nebo se dají do tance, na kebab v Quartier Latin, na spadané listí a elegantní clochardy.

Myslím na to, že o tuhle Paříž bych nechtěla přijít, nechtěla bych, aby se proměnila v oplocený skanzen plný strachu. Vždycky budeme mít Paříž, takovou, jak ji známe a jak o ní sníme. Jenom se nesmíme začít bát.

Když jsem začala pracovat jako novinářka, hrozně jsem se bála dělat rozhovory. Bála jsem se celebrit (a za celebritu jsem považovala kohokoli, kdo se někdy objevil na filmovém plátně nebo na obrazovce, třebas jen po půlnoci na ČT2). Byla jsem přesvědčená, že Slavný Člověk, otrávený z neustálé pozornosti médií, bude ještě otrávenější, když zjistí, že na něj poslali někoho tak nemožného, jako jsem já. Učila jsem se otázky zpaměti, přicházela jsem na rozhovory ochromená děsem a tudíž neschopná normálního povídání. Trvalo mi to hrozně dlouho, ale nakonec jsem se bát přestala. A postupně jsem se díky novinářským rozhovorům naučila několik věcí, které dokážou zlepšit i obyčejné rozhovory v každodenním životě.

1. Opravdu poslouchat, co ten druhý říká. Ze začátku jsem se při rozhovorech tak strašně soustředila na další otázku, kterou mám položit, že jsem jenom čekala, až zpovídaný člověk domluví, aniž bych ho doopravdy poslouchala. Teprve když jsem dokázala ty svoje našprtané otázky na chvíli pustit z hlavy,mohla  jsem ho pořádně vnímat. V normálních rozhovorech se mi taky někdy stává, že místo abych poslouchala, nacvičuju si v hlavě svou supervtipnou odpověď. Ale vím, že čím míň to dělám, tím je povídání lepší.
2. Nedělat chytrou. Dlouho jsem byla přesvědčená o tom, že Slavného Člověka musím při interview ohromit otázkami, které mu ještě nikdy nikdo nepoložil. Postupně jsem ale pochopila, že ty zdánlivě nejobyčejnější otázky fungují nejlíp: “Co vám dělá radost?” “Co byste se chtěl nového naučit?”
3. Správně se ptát. Otázky, které jsou ve skutečnosti zamaskovanými proklamacemi rádoby chytrých názorů tazatele, jsou opravdu o ničem. Jako například: “Obliba nákupních center, která lidem nahrazují návštěvu kostela, je výrazem duchovního vyprázdnění a chybějící spirituality společnosti, souhlasíte?” Zpovídaný člověk nechce vypadat jako pitomec a tak mu nezbývá, než hlesnout: ano.
4. Nechat toho druhého domluvit. Ale opravdu domluvit. To, že někdo udělá dvouvteřinovou pauzu, ještě neznamená, že je potřeba nastalé ticho ihned vyplnit další replikou.
5. Mluvit i o sobě – přiměřeně. Drobné detaily ze života často pomůžou rozpustit ledy, což funguje i při obyčejných rozhovorech s úplně neznámými lidmi.
6. Improvizovat. Tohle jsem si troufla až úplně nakonec: zapomenout na svou osnovu otázek a nechat se rozhovorem vést do neznáma, dál, než jsme oba původně předpokládali. To je to úplně nejlepší, ať už se to podaří kdekoli a s kýmkoli.

Každý rok na konci podzimu dělám pro kamarády kohouta na víně. Jeho příprava trvá skoro celý týden a je to rituál a dobrodružství zároveň, protože výsledek je vždycky trochu nejistý. Trávím s kohoutem skoro celý týden, dost dlouho na to, abych si k němu vytvořila citový vztah: okouzlení, respekt, chvílemi zuřivost a vášeň, a nakonec souznění. Tedy alespoň z mé strany. Uznávám, že náš vztah je poněkud jednostranný.

Pondělí věnuju nákupu kohouta. Každý rok sama sebe přesvědčím, že tentokrát to pojmu ve střízlivějším duchu, a jeden čtyřkilový kohout bude stačit.

V úterý kohout odpočívá v ledničce a já se zabývám vybíráním vína (má to být burgundské pinot noir) a zeleniny na marinádu. Je to jedna z nejzábavnějších fází celého procesu, zvlášť, když to víno kupujete někde, kde vám ho dají i ochutnat.

Ve středu si spočítám, že na večeři má přijít osm až deset lidí, zpanikařím a utíkám koupit ještě jednoho kohouta. Obvykle ještě většího, než byl ten první. Večer nastává první zlomový okamžik: porcování. V mém podání to je zuřivý kohoutí zápas s tuhými svaly a mohutnými kostmi. Kostru pak dám vařit do velkého hrnce, maso naložím do marinády z vína a zeleniny, dopíjím burgundské, co zbylo, vyčerpaně usnu u televize a za tři hodiny se probudím akorát včas, abych vypnula sporák a nechala vychladnout hustý kohoutí vývar.

Ve čtvrtek jdu koupit ještě další červené víno. Pro jistotu. A nejistě nakukuju do mísy, kde se ve víně koupe naložený kohout, který v téhle fázi, upřímně řečeno, nevypadá nijak zvlášť vábně. Jdu brzo spát, protože zítra mě čeká velké finále.

V pátek začnu tím, že všechny kousky kohouta opeču na pánvi. A protože letos jsem si vybrala recept známého labužníka Jeffreyho Steingartena, součástí procesu bylo i flambování: zkropila jsem kohouta sprškou koňaku, zhasla, přiložila zapalovač a užasle pozorovala poskakující plamínky. Potom ho zaliju vínem a vývarem, dám do trouby a na pět hodin ponechám svému osudu. Tohle je ta nejnapínavější část. Během příštích pár hodin občas otevírám troubu, nadzvedávám pokličku a nasávám vůni vína, masa, celeru a tymiánu. Ale teprve až ho někdy uprostřed noci vytáhnu z trouby, budu vědět, jak to dopadlo.

A v sobotu už jenom uvařím bramborovou kaši a kuskus a samolibě poslouchám komplimenty a piju další a další červené a potom zas někde neplánovaně usnu na gauči… ale to nevadí, protože tenhle večer už je vlastně jenom taková dohra. Celé podzimní dobrodružství s kohoutem jsem si prožila v předcházejících pěti dnech.

Americký sociolog John Robinson tvrdí, že průměrná pracující žena má třicet hodin volného času týdně.

Ano. Třicet hodin.

Docela mě to šokovalo.

Nevím jak vy, ale já jsem si těch třiceti volných hodin týdně v posledních pár letech nějak nestihla všimnout.

Robinson si ovšem tak úplně nevymýšlí. Léta se věnoval sbírání a studiu diářů nejrůznějších lidí. Zjistil, že všichni v průměru pracujeme nějakých 40-50 hodin týdně a spíme asi tak 50-60 hodin týdně. K tomu připočtemě nějaké ty hodiny péče o domácnost a vyzvedávání dětí ze školky a ejhle… v konečném součtu zbývá třicet volných hodin týdně! Takže kdokoli z nás může cca čtyři hodiny denně věnovat výrobě batikovaných ubrusů, studiu islandštiny, psaní sonetů v pětistopém jambu nebo experimentování s novými příchutěmi domácích bylinných sirupů.

Jenže skutečný život vypadá trochu jinak.

Ve skutečnosti totiž nikdo z nás ty čtyři hodiny denně nedostane všechny pohromadě, v úhledně zabaleném balíčku. John Robinson jako “volný čas” započítal všechno, co není práce, spánek nebo péče o domácnost. Tak třeba dvacet minut ve frontě na poště. Nebo těch patnáct minut poté, co moje děti odejdou do školy, a já si akorát stihnu vypít kafe, než sama vyrazím do práce. Anebo čekání, než se začne vařit voda ve varné konvici. Nebo taky tu půlhodinu u televize pozdě večer, když jsem příliš unavená na to, abych ještě něco dělala.

Brigit Schulte, autorka knihy The Overwhelm, tyhle krátké chvilky popisuje jako “konfety času”:

“Ta metafora mě napadla po dětské oslavě u nás doma, když jsem z podlahy zametala hrst rozházených konfet. Se smutkem jsem si uvědomila, že právě takhle vypadá můj čas: spousta malých kousíčků, poletuji od jednoho k druhému, nikdy nedokončím jedno, než začnu něco dalšího, pořád se dívám dopředu a nikdy nejsem tam, kde právě v tu chvíli jsem. Přesně takhle prožívám svůj den. Deset minut tady, patnáct minut támhle.”

Můj čas taky vypadá jako konfety. Čtyři minuty na zastávce tramvaje. Sedmnáct minut v čekárně u zubaře. Patnáct minut, když doma strčím do trouby večeři. Je to tak a v nejbližší době se to nezmění. Jde jen o to, jak s tím volným, ale rozkousíčkovaným časem naložit. Jak s ním naložit, když ho nechci všechen strávit kontrolováním e-mailů nebo hraním nějaké pitomé hry na svém telefonu.

Ne, nebudu vám tvrdit, že v těch volných chvilkách můžete napsat román, nenápadnými cviky vypracovat k dokonalosti své hýžďové svalstvo nebo se naučit nový cizí jazyk. Možná, že někdo by to dokázal, ale já asi ne. Přemýšlím nad tím, jak s tím časem naložit, aby to pro mě bylo proveditelné.

Zatím jsem přišla na tohle:

Vymýšlet, co budu vařit k večeři. Něco jiného než obligátní špagety s tuňákem nebo rejže s kousky kuřete.

Přemýšlet, co by si moji blízcí přáli k Vánocům.

Přemýšlet, co bych si já přála k Vánocům.

Něco si nakreslit. Jen propiskou na kousek papíru.

Vyházet z peněženky všechny staré a nepotřebné účtenky.

Zavolat někomu, na koho právě myslím.

Zpívat si. Jen pokud nikdo není poblíž, abych nevypadala jako blázen.

Jenom tak lelkovat a dívat se kolem sebe. A říkat si: “Tohle je můj volný čas. Kousek mých třiceti hodin týdně.”

Nemám na to žádný důkaz, ale jsem pevně přesvědčená o tom, že kalorická hodnota rozlámaných vanilkových rohlíčků se nezapočítává do celkového objemu ten den zkonzumované energie. Jinými slovy, netloustne se po nich. Rozlámané kousky rohlíčků nejsou opravdové cukroví a jejich ujídaní se nepočítá jako mlsání.

Vím to, protože zrovna dneska jsem jich snědla opravdu hodně. Začalo to kousíčky syrového těsta, které se oddrolily při tvarování rohlíčků. Pokračovalo to horkými kousky po vytažení plechu z trouby a rohlíčky, které se rozpadly při obalování v moučkovém cukru. A dokonce i po uložení do krabice se našlo ještě pár kousků, které nevyhovovaly estetickým požadavkům, takže se prostě musely hned sníst.

Na rozlámaných rohlíčcích je zkrátka skvělé, že s nimi nečekáte na Vánoce, sníte je okamžitě, jakmile se někde vyskytnou.

My doma děláme rozhlíčky z rozemletých vlašských ořechů (nechávám tam i větší kousky) a spousty másla, takže jsou nádherně křehké. A rozpadne se jich opravdu dost.

V dětství to umíme všichni. Strháme z balíčku papír a pokud v něm zrovna nejsou ponožky nebo kousavý svetr, zazáříme radostí a okolní svět pro nás přestane existovat, protože si dárek musíme vyzkoušet teď hned.

Ale v dospělosti se umění dostávat dárky nějak vytratí. Chceme být silní a nezávislí na dobrodiní ostatních. Zatímco při dávání dárků zažíváme tu pravou spontánní radost, při jejich přijímání námi cloumají různé protichůdné pocity. Nad rozbaleným balíčkem rozpačitě provoláváme “děkuju, Ježíšku,” (zejména jsou-li přítomny nějaké děti, před kterými se nedá poděkovat skutečnému dárci). A klademe si různé divné otázky, které by nás v dětství ani nenapadly: “Zasloužím si to?” “Není to příliš?” Nebo dokonce: “Co za to bude chtít?”

Přitom pokud darující není opravdu hodně veliký pitomec, tak nejspíš chtěl jenom jedno jediné: udělat nám radost, a tím i sobě.

Takže při rozbalování dárků – ať už o Vánocích nebo kdykoli jindy – si dávám velký pozor, abych neříkala následující věci:

• “To muselo stát peněz.” 
• “To je pro mě až moc dobré.” Málem mi to vyklouzlo z pusy, když jsem letos k narozeninám dostala velmi speciální čapku, rukavice a ponožky na běhání. Copak taková líná běžkyně jako já potřebuje čepici a rukavice pro profesionální maratónce? Ale pak jsem viděla, jakou můj muž a děti mají radost, a radovala jsem se taky.
• “A já jsem ti dala jenom…” Porovnávat v duchu hodnotu daru, který jste dostali, s tou levnou blbostí, kterou jste sami darovali, a mít z toho špatný pocit, je oblíbená vánoční disciplína. Je opravdu těžké se tomu ubránit, ale zkuste si to představit v opačném gardu.
• “Přece jsme si slíbili, že si letos dáme jenom drobnosti.” Pokud darujícího cvrnklo do nosu něco většího, tak prostě asi nemohl odolat. Má o to větší radost!

Myslím si, že ta úplně nejlepší rekce na jakýkoli dárek je reakce čtyř- až osmiletého dítěte. Roztrhejte vánoční papír. Vrhněte se na dárek. Rozeberte ho. Sestavte ho. Navěste si ho na sebe. Nacpěte si ho tam, kam se má nacpat. Rozpatlejte ho. Začtěte se do něj. Vyzkoušejte si ho. Počmárejte ho. Jděte s ním spát.

Jenom neříkejte, že musel stát moc peněz.

“Proč nemůžou být Vánoce už dneska,” povzdychne si moje dcera Rozárka asi tak dvakrát denně a já při té větě vždycky propadnu mírné panice. Dneska?! Jak by mohly být Vánoce dneska, když ještě nemáme koupeného kapra, pošta ještě nepřivezla všechny dárky z internetových obchodů, na místě, kde má stát stromeček, stojí koš s kupou nevyžehleného prádla (která je, pravda, vysoká skoro jako ten stromeček) a místo jmelí ve váze a snítek jehličnanů zdobí naši kuchyň jen rozsypaný pytel žrádla pro křečky a hromada použitých papírových kapesníků?

A pak si vždycky vzpomenu, že Vánoce přijdou stejně – bez ohledu na to, jestli to prádlo vyžehlím nebo ne a jestli kurýři doručí včas všechny balíčky. Vánocům nezáleží na tom, jestli rozvěsím do oken dřevěné andělíčky, anebo jestli ta okna budou aspoň tak čistá, aby skrz ně bylo vidět. (Upřímně, stejně to každý rok dopadne tak, že je nechám špinavá, ale rozvěsím do nich ty andělíčky. A ten koš s prádlem strčím pod schody na patro v dětském pokoji.) Vánoce přijdou, i když bude doma bordel a ve váze zůstane místo jmelí trčet zaprášená pomlázka, kterou Rozárka upletla ve škole letos o Velikonocích. Protože Vánoce prostě chodí samy od sebe. A to je na nich právě to skvělé.

Štědrý večer není žádný neúprosný deadline na dodání vycíděného bytu a hromady úhledně zabalených dárků. Nebo aspoň nemusí být. Přijde tak jako tak, i když nebudu mít všechno hotové. Takže je asi lepší vítat je přívětivě s kelímkem svařáku z vánočního trhu, s pobrukováním melodií z Rybovky, s vlasy rozcuchanými z procházek na Parukářce, s letmým úsměvem z rozhovoru se starými známými, které jsme už rok neviděli. Rezignovat na dokonalé Vánoce je asi ten nejlepší způsob, jak mít Vánoce opravdu šťasté.

Moje kamarádka se krátce před Vánoci rozešla se svým manželem a letošní Štědrý večer měla poprvé v životě trávit sama, protože děti na tento den byly u táty.

“Tak přijď k nám!” nabídla jsem jí bez rozmýšlení, když jsem se to dozvěděla. Ne, nebylo to ani trochu ze soucitu. První představa, která mi v hlavě naskočila, nebyl smutný obraz mojí opuštěné kamarádky, jak se sama v prázdném bytě na Štědrý večer opíjí do bezvědomí. Představila jsem si ji u nás doma. Představila jsem si, o kolik by náš Štědrý večer byl díky ní radostnější a zábavnější. Můj muž by díky její přítomnosti víc perlil v konverzaci. Děti by nekňouraly a nehádaly se. Já sama bych při smažení kapra nebloumala myšlenkami někde mimo. Čekání na večeři bychom si nekrátili přepínáním televizních kanálů, ale jiskřivým rozhovorem. Prostě, všichni bychom se snažili víc než obvykle.

Nevím, proč to neděláme, když jsme spolu sami, ale je to prostě tak. Když je u nás doma na návštěvě někdo “cizí”, všichni mu nabídneme kousek svého lepšího já, který před nejbližšími členy rodiny zůstává utajený.

Nakonec to dopadlo trochu jinak, ukázalo se totiž, že jsem zdaleka nebyla jediná, kdo se mou kamarádku pokusil nalákat ke svému štědrovečernímu stolu. Nabídek dostala hned několik a kývla hned na tu první. Díky ní jsem ale začala přemýšlet o tom, jak by bylo skvělé, kdybychom aspoň jednou týdně mohli mít doma na večeři nějakou návštěvu, náhodného pocestného, který by nás přiměl chovat se k sobě navzájem líp, než to obvykle děláme.

Psycholožka Elizabeth Dunn se tímhle fenoménem zabývala vědecky. Všimla si totiž, že když má její přítel Benjamin mizernou náladu, je na ni protivný, “protože u mě mu to projde.” Ale když se Benjamin potkal s nějakým náhodným známým, “snažil se být milý a vtipný a to mu vždycky dokázalo zlepšit náladu víc, než moje utěšování”.

Aby Elizabeth zjistila, zda to funguje obecně, najala několik stovek párů, mužů a žen, kteří spolu chodili nejméně tři měsíce. Polovina z nich si v rámci experimentu měla povídat se svým partnerem nebo partnerkou, zatímco druhá půlka měla hovořit s partnerem nebo partnerkou z cizího páru.

Ještě než začali, dostali za úkol odhadnout, nakolik se jim to bude líbit. Ukázalo se, že ti, kdo si měli povídat s někým cizím, od toho nic moc neočekávali. “Ale když k rozhovoru došlo, snažili se být vtipní a příjemní, přesně jako Benjamin. A ve výsledku byli překvapeni, protože jim to zlepšilo náladu podstatně víc, než očekávali,” vysvětluje Elizabeth Dunn. Rozhovor s cizím člověkem podle ní zlepší náladu dokonce i introvertům, kteří se ho předem obávají: “Představují si to horší, než to ve skutečnosti je.” Prostě, před lidmi, kteří nepatří k našim nejbližším, se snažíme ukázat ze sebe to nejlepší. A právě díky tomu jsme s nimi na chvíli šťastnější.

Jak by vypadal jeden dlouhý devadesátiletý lidský život, když by se každý rok znázornil prázdným čtverečkem? Tuhle otázku si položil Tim Urban, autor blogu Wait but Why. A zkusil si to nakreslit:

A takhle vypadá devadesát let života, rozkresleno do měsíců:

Devadesát let zní jako nekonečně dlouhá doba, ale při pohledu na ty čtverečky a kolečka jsem si uvědomila, že nekonečná ani zdaleka není. Zvlášť, když jsem si připomněla, že se pozvolna blížím polovině té tabulky a taky kolik času, který jsem si z ní už vybrala, jsem proflákala hraním Tetrisu, sledováním repríz Jak jsem potkal vaši matku a prohlížením facebookových profilů lidí, se kterými jsem se nesetkala už léta.

Přesto byl můj rok 2015 plný věcí, ze kterých mám radost a jsem za ně vděčná. Byl to rok, ve kterém…

…jsem dopsala druhou knížku, Jak jsem sebrala odvahu.

…jsem  doopravdy sebrala odvahu, změnila jsem práci a šla jsem dělat něco, o čem jsem si vždycky myslela, že bych to nikdy dělat nemohla. Netvrdím, že to zvládám s přehledem, ale zatím žiju.

…jsem potkala Kláru, Matěje, Jindru, Alici, Janu, Anastázii, Lucii a Roberta.

…jsem začala jezdit po Praze na kole.

…moje dcera Betynka přestala po sedmi letech hrát na piano a já jsem pochopila, že něco vzdát může taky mít svůj smysl.

…jsem poprvé v životě pádlovala v kánoi.

…jsem poprvé v životě byla v Ostravě a v Havířově.

…jsem (podruhé v životě) přestala kouřit.

V sobotu jsem se s vervou a nadšením vrhla na některé pozapomenuté prostory v našem bytě, které jsem se chystala osvobodit od starých krámů. Tak třeba dno koše se špinavým prádlem, kde se už několik měsíců vytváří vrstva těžko identifikovatelných předmětů, které se nehodí do žádného praní (hnusný koženkový pásek, který nikomu nechybí; oddílová kápička z loňského letního tábora, která je tam opravdu od loňského léta; jedna rukavice bez prstů; plyšový návlek na ohřívací láhev). Anebo nejvyšší foch v předsíni, kam skoro nedosáhnu ani ze židle, takže pořádně nevím, co tam je. Anebo temné zadní kouty mojí vlastní skříně.

Vytáhla jsem na světlo spoustu podivností, které by měly okamžitě putovat do popelnice. Akorát že asi tak u každé druhé věci, když jsem ji vzala do ruky, mi blesklo hlavou:

“Počkat! Tohle by se báječně hodilo na nějakou karnevalovou masku!”

Ano, máme doma takový kufřík karnevalových potřeb, které se nám nastřádaly za léta školkových maškarních. Jsou v něm dvě paruky, jedna blonďatá a jedna “indiánka”, tmavomodrý plášť “jako z Nebelvíru”, který jsem kdysi Betynce ušila, leopardí čepička s ouškama a punčocháče s přišitým kočičím ocasem.

Akorát že kdybych do toho kufříku měla nacpat všechno, co mi toho dne padlo do oka, musel by být velký jako kontejner tříděného odpadu.

Tak například:

• Třpytivé tílko s leopardím vzorem
• Háčkovaný přehoz s třísněmi z černého akrylu, který jsem si koupila v sekáči a připadalo mi, že vypadá bohémsky. Teď mi připadal dokonalý na halloweenskou masku.
• Spousta zašedlých silonových záclon. (Princezna! Víla! Anděl!)
• Kovbojský klobouk, růžový klobouk s mašlí a klobouk s černými chlupy.
• V pase nabíraná sukně ze zeleného sametu, o které jsem si taky kdysi myslela, že vypadá bohémsky, ale její hlavní vlastností je, že přidává asi patnáct kilo. (Měla bych si zapamatovat, že si nesmím kupovat nic, co mi připadá “bohémské”.)
• Legíny z extravagantní návrhářské kolekce H&M, které by se hodily na masku kosmonauta nebo mimozemšťana.
• Červený župánek ze syntetického saténu, který dává elektrické rány.
• Děravé punčocháče s britskou vlajkou.

Prostě, kdybych chtěla, mohla bych obléknout celý jeden středně velký masopustní rej. Jenomže v průběhu toho třídění jsem pochopila jednu věc. Že myšlenka “to by se báječně hodilo na karnevalovou masku” ve skutečnosti znamená něco jiného:

“Tohle se mi nechce vyhodit, protože to je památka na nějaký kousek mé minulosti, po kterém se mi stýská a nechci se ho vzdát.”

„Tohle je moje tělo. Tohle není fotka ,před‘. Tohle není fotka ,po‘. Takhle prostě moje tělo vypadá jednoho prosincového úterý roku 2015 – je fotka ze života,“ napsala na svůj Facebook cvičitelka Molly Galbraith.

To, co následovalo, byl doslova manifest proti trápení vlastního těla za účelem dosažení nesmyslného ideálu krásy:

„Tohle tělo bylo označováno za:

moc tlusté

moc hubené

moc mužské

moc silné

moc slabé

moc velké

moc vychrtlé

…to všechno během jediného týdne. Tohle tělo bylo veřejně hodnoceno, posuzováno, kritizováno a podle těchto posudků mě hodnotili jako trenérku i jako člověka, pozitivně i negativně.

Někteří lidé říkají, že by „pro takové tělo zabíjeli“. Jiní říkají, že „by se zabili, kdyby měli takové tělo“. Ano, bohužel takové věci si lidi navzájem někdy říkají.

Utratila jsem příliš mnoho času, energie i duševních sil ve snaze aby tohle tělo vypadalo jinak.

A dnes? Dnes je tohle tělo milované, zbožňované a opečovávané  jediným člověkem, na jehož názoru záleží – mnou.

Tohle je první rok, kdy jsem si nedala žádná předsevzetí změnit, jak moje tělo vypadá.

Nikdy jsem nečekala, že tenhle druh svobody zažiju, a je to vážně skvělý pocit.“

Nejspíš už jste to četli, protože Mollyin příspěvek na Facebooku sdílelo přes osmnáct tisíc lidí. Ale já se k nim přidávám, protože mě to vzalo za srdce. Proč by to, co jíme a jak se hýbeme, mělo být předmětem permanentních pocitů viny? Neměly by to být spíš důvody k radosti?

Když čtu v časopisech „mějte ráda své tělo,“ vždycky mě to spíš rozčílí – zvlášť, když hned na následující stránce najdu návod na hubnutí nebo článek o liposukci. „Mějte ráda své tělo“ je rada úplně k ničemu pro někoho, kdo neustále bojuje s tím, jak jeho tělo vypadá.

Děkuju Molly, protože díky ní mi tahle věta znovu začala dávat smysl.

Spánkový expert Tony Schwartz tvrdí, že lidi, kterým chybí hodina spánku denně, jsou na tom podobně, jako by měli v krvi 0,1 promile alkoholu. Takže jsem většinu svého dospělého života permanentně nalitá. Až na to, že nevyspání narozdíl od opice není tak zábavné.

“Podobně jako opilec, ani nevyspalý člověk si neuvědomuje, jak moc jsou jeho schopnosti narušené. Většina z nás už ani neví, jaké to je, být doopravdy vzhůru,” říká Tony Schwartz.

Nedávno jsem objevila test, který se jmenuje Epworthská škála spavosti. Popisuje osm různých situací. Každou z nich máte ohodnotit na škále od 0 do 3 bodů

• 0 = nikdy bych nedřímal, neusínal
• 1 = slabá pravděpodobnost dřímoty / spánku
• 2 = střední pravděpodobnost dřímoty / spánku
• 3 = značná pravděpodobnost dřímoty / spánku

A tady jsou ty situace:

1. Při četbě v sedě.
2. Při sledování televize.
3. Při nečinném sezení na veřejném místě (v kině, na schůzi)
4. Při hodinové jízdě v autě (bez přestávky) jako spolujezdec
5. Při ležení-odpočinku po obědě, když to okolnosti dovolují
6. Při rozhovoru vsedě
7. Vsedě, v klidu, po obědě bez alkoholu
8. V automobilu stojícím několik minut v dopravní zácpě

Pokud vám vyšlo osm bodů nebo méně, jste v normě. Moje skóre bylo třináct, což podle autorů testu značí, že bych měla “bezodkladně vyhledat odbornou pomoc ve spánkové poradně”.

Hm. Asi nemusím chodit do spánkové poradny, kde by mi nejspíš řekli totéž, co říká Tony Schwartz: “Choďte dřív spát.” A nemilosrdně dodává: “Nemáte jinou možnost. Vstávat později nemůžete, protože už takhle vstáváte nejpozději, kdy je to přijatelné.”

Vím, že pořádně se vyspat je opravdu hodně dobrý způsob, jak být šťastnější. Ale je těžké vzdát se těch dvou nebo tří večerních hodin poté, co jdou děti spát, a kdy začíná “můj čas jen pro sebe”. Čas na psaní. Čas na čtení. Čas být sama nebo s někým. A ano, někdy je to taky čas na tupé zírání na nějaký nesmysl v televizi nebo na bezcílné brouzdání po internetu. Tak to taky někdy dopadne. Ale přesto těch pár natahovaných hodin večer vnímám jako čas na svůj opravdový život.

Možná se ale právě kvůli tomu připravuju o šanci na víc opravdového života během následujícího dne.

Skoro každý den mě bez ohlášení přepadne pocit, že se nade mnou vznáší nějaký průšvih. Nevím přesně jaký, ale určitě se k něčemu schyluje. Možná jsem zapomněla na nějakou schůzku. Možná zavolají ze školy, že Rozárce je špatně, a budu ji muset jít vyzvednout. Možná se nám rozbije auto, včera vydávalo divné zvuky. Možná jsem ráno zapomněla vypnou žehličku a možná se taky na mě naštvala kolegyně, kterou jsem včera odbyla, že nemám čas. Jo, a už tři týdny jsem nevolala tátovi a ten zub, který včera trochu brněl, by dneska mohl začít pořádně bolet. A už to jede: mírně sevřený žaludek, lehké mrazení v zádech. Nic strašného, jenom tak trochu. Abych nezapomněla, že sice se ještě nic špatného nestalo, ale klidně se zrovna dneska něco stát může. Preventivní strachování je divný koníček, který dokáže zamořit až několik hodin denně.

Takže mi udělalo radost, když jsem narazila na výzkum psychologa Karla Pillemera, který v průběhu deseti let mluvil o životě s patnácti sty seniory. Když se jich ptal, čeho v životě litují, překvapivě hodně se jich shodlo na následujícím:

“Lituji, že jsem tak velký kus života ztratil(a) zbytečnými starostmi.”

“Pro strachování je typické, že nastupuje ve chvíli, kdy chybí skutečné stresující situace. Strachujeme se, když není nic konkrétního, čeho bychom se měli obávat,” říká Pillemer. “Tento druh strachu – přemílání možných katastrof, které by mohly postihnout nás nebo naše blízké – je zcela odlišný od řešení skutečných problémů.”

Účastníci jeho studie řekli například toto…

John Alonzo (83 roky): 

“Nevěřte, že strachováním něco vyřešíte nebo něčemu pomůžete. Nevyřešíte nic. Takže s tím přestaňte.”

James Huang (87 let): 

“Proč, ptám se sám sebe. K čemu mi asi tak bylo dobré, že jsem promýšlel každičkou drobnost, která by mohla dopadnout špatně? Když jsem si uvědomil, že to není k ničemu, zažil jsem těžko popsatelnou svobodu. Moje životní ponaučení je: Přestaňte se obávat toho, co má přijít, a místo toho pusťte dovnitř všechno, co milujete a co vás baví.”

Betty (76 let): 

“V práci jsem se dozvěděla, že za tři měsíce se bude propouštět. Během té doby jsem neudělala nic jiného, než že jsem se bála. Otrávila jsem svůj život obsesivními obavami, i když jsem nemohla nijak ovlivnit to, co se stane. Chtěla bych mít ty tři měsíce zpátky!”

Eleanor (102 roky):

“Myslete na to, že všechno pomine. Nemůžete se pořád strachovat, protože to doopravdy ničí vás i váš život. Vždycky, když máte strach z něčeho, s čím nemůžete nic dělat, zastavte se a řekněte si, že to není k ničemu. Žijete stejně vždycky jen v dnešním dnu.”

Tohle si pouštím, když potřebuju sebrat odvahu.

…odvahu na každý den (David Bowie: Heroes)

…odvahu přestat si dělat starosti (Bob Marley: Three Little Birds)

…odvahu říct, co si myslím, i když je to něco jiného, než co si myslí ostatní (Metallica: Nothing Else Matters)

…odvahu jít tančit (Chuck Berry: You Never Can Tell)

…odvahu jít na třídní schůzky (Pink Floyd: Another Brick In the Wall)

…odvahu udělat něco, čeho pak asi budu litovat (Amy Winehouse: Rehab)

…odvahu vypadat jinak (I Got Life z filmu Vlasy)

…odvahu nebýt hodná holka (Nancy Sinatra: These Boot Are Made For Walkin)

“Přestaňte se stresovat.”

“Relaxujte.”

“Teď na to nemysli a bav se.”

“Nedělej si s tím starosti.”

“To neřeš.”

“Don’t worry, be happy.”

“Mysli raději na něco hezkého.”

Tak tyhle rady doslova miluju. Ve chvíli, kdy se vám svírá žaludek úzkostí a obavou z něčeho, co nemůžete ovlivnit (třeba z blížícího se termínu daňového přiznání anebo z čekání na výsledky vyšetření u doktora), vám sdělují, že stresovat se je škodlivé (to víte) a že strachováním stejně nic nezměníte (to sakra taky víte), takže byste s tím měli přestat a být v pohodě. Jenže nikdy už neprozradí, JAK se to dělá. Výše zmíněné rady jakoby předpokládají, že máte na vybranou, jestli se stresovat nebo ne. Asi jako by nemocnému s chřipkou někdo poradil, že nemá mít horečku osmatřicet, protože to není zdravé.

I já jsem se téhle nevyžádané rady dopustila minulý týden v článku o tom, že staří lidé často litují, kolik času v životě promarnili zbytečným strachováním.

“Jen kdyby měl někdo radu, JAK se přestat strachovat,” napsala mi na Facebook čtenářka Karolina.

Moje upřímná odpověď zní – nevím. Neznám žádný návod, jak stres a obavy účinně vypnout. Ale jako zasloužilý stresař a letitý strašpytel jsem už přišla na pár způsobů, jak zbytečné strachování alespoň částečně zahnat do kouta.

1. Podívejte se přímo do “oka Mordoru”

Většina věcí, které ve mně vzbuzují obavy, nemá určité a konkrétní obrysy. Naopak, je to spíš takový nejasný chuchvalec představ a myšlenek, který se jmenuje třeba “daně” nebo “uzávěrka”, a hrozivě se vznáší nad mojí hlavou. Nejvíc mi pomáhá podívat se na ten chuchvalec zpříma. Zjistit, co doopravdy obsahuje. Vzít ho do rukou a rozplést na jednotlivá vlákna. Čím přesně mi nahání hrůzu chuchvalec “daně”? Je to strach, že udělám chybu při vyplňování formuláře? Strach z jednání s úřednicemi na finančáku? Strach, že budu muset platit víc, než čekám? Každý z těchhle menších strachů samozřejmě není úplně zanedbatelný, ale když se rozeberou na součástky, ani zdaleka nejsou tak hrozivé, jako když se seřadí do jednoho šiku. Pak vypadají horší, než ve skutečnosti jsou.

2. Udělejte všechno, co udělat můžete 

Moje strachování je často podivně propojené s prokrastinací. Čím víc se něčeho bojím, tím víc to odkládám a dělám, že to neexistuje. Přitom vím, že “něco s tím dělat” je jeden z nejúčinnějším způsobů, jak se přestat bát. Jakmile s tím chuchvalcem něco dělám, mám ho aspoň trochu pod kontrolou a nepřipadám si tolik jako bezmocný králík s hlavou pod peřinou. Moje strategie tedy je: udělat každý den aspoň něco. Třeba něco úplně malého, co mi ale připomene, že jsem vzala chuchvalec obav do svých rukou. Třeba jen vyzvednou si formulář, anebo si vytisknout všechny výpisy z účtu za minulý rok.

3. Nikdy se nestrachujte sami 

…doporučuje psychiatr Edward M. Hallowell. “Obavy nemusejí být vysloveně toxické, ale když se jim poddáváme o samotě, stávají se toxickými, protože na ně ztrácíme náhled. Když není poblíž nikdo, kdo by nás postavil zpátky na zem, máme sklon přehánět a katastrofizovat. Strachování je taková nemoc představivosti, která o samotě běží naplno. Necháváme se obavami ochromit, děláme špatná rozhodnutí, můžeme dokonce onemocnět.”

Taky se vám stává, že se pořád za všechno omlouváte? Lidi okolo ale většinou mnohem víc než omluvy a ztrápený výraz a pocit provinilosti potěší, když jim dáme najevo, co pro nás znamenají a jakou radost máme z toho, co pro nás dělají. Přesně to na svých obrázcích zachytila kreslířka Yao Xiao.

Takže neříkejte „promiň,“ říkejte „díky“!

Když chcete říct „díky za trpělivost,“ neříkejte „promiň, že pořád chodím pozdě.“

Když chcete říct „díky, že mi rozumíš,“ neříkejte „promiň, že se nedokážu vymáčknout.“ 

Když chcete říct „díky, že se mnou trávíš čas,“ neříkejte „promiň, že tě furt otravuju“. 

Když chcete říct „díky, že mě posloucháš,“ neříkejte „promiň, že tak blábolím“. 

Když chcete říct „díky, že si mě vážíš,“ neříkejte „promiň, že zabírám tolik místa“. 

Když chcete říct „díky, žes ve mě celou dobu věřil(a),“ neříkejte „promiň, že jsem tě tak zklamal(a)“. 

Oceňujte druhé za to, co pro vás udělali, ať už o tom vědí nebo ne. Neomlouvejte se jim za to že prostě existujete, protože na tom není nic špatného. 

Z každé návštěvy knihkupectví si přinesu minimálně dvě knihy. První, tu, pro kterou jsem tam původně šla. A pak tu druhou, kterou tam objevím náhodně, začtu se do ní a už se s ní nechci rozloučit. Zatímco ta první je jako víkendový výlet na hrad, kam se těšíte týden dopředu, ta druhá je jako neplánovaná odbočka na tom výletě, když zabloudíte v lese, promoknete na kůži a objevíte tam kouzelnou zapadlou výletní restauraci, na kterou budete vzpomínat ještě po letech.

Takže do knihkupectví, myslím do opravdového kamenného knihkupectví, chodím jednak proto, že ráda sahám na knihy a listuju jimi, a pak – a možná především – kvůli těm odbočkám a nečekaným náhodným objevům.

Na internetu se dá taky slušně zabloudit, ale většinou tam najdu jen to, co hledám. Kdežto v knihkupectví toho najdu mnohem víc – i to, o čem jsem vůbec nevěděla, že bych to někdy hledat chtěla.

A tady je pár knihkupectví, ve kterých jsem nebyla, ale chtěla bych:

Livraria Lello & Irmao, Porto, Portugalsko. Že to tu vypadá trochu jako v Bradavicích?              J. K. Rowlingová sem prý chodila, když učila v Portugalsku angličtinu, a knihkupectví Lello ji inspirovalo při vymýšlení světa Harryho Pottera.

Libreria Acqua Alta v Benátkách. V obchodě v těsném sousedství benátských kanálů musí personál občas chodit v gumovkách.

Knihkupectví Honesty v Hay-on-Wye ve Walesu. Regály těsně sousedí se středověkým opevněním městečka. Nikde není žádný prodavač – zaplatíte při odchodu do dřevěné pokladničky.

Shakespeare & Company v Paříži. Že to tady vypadá jako v obýváku nějakého knihomola? Skoro to tak je. Původní majitel George Whitman tady v 50. letech nechával přespávat své kamarády beatníky a jiné unavené cestovatele.

Sebekritika je oblíbená ženská disciplína, která usnadňuje sociální kontakty. V hovoru s kamarádkami se předháníme, kdo má doma větší nepořádek, kdo má zlobivější děti  a která z nás je po všech stránkách nejvíc nemožná a nedbalá.

Ale to je jen takové lehké škádlení oproti tomu, jak se dokážeme zkritizovat, když jsme jen samy se sebou. Podle výzkumu, který proběhl ve Velké Británii, se ženy v průměru shazují osmkrát denně, začínají s tím už před půl desátou dopoledne a úplně nejhůř se cítí ve zkušebních kabinkách při nákupu oblečení. Prý za to může zlý Facebook, Instagram, časopisy s vyretušovanými fotkami celebrit a tak dále, ale já nevím… nemůžeme si za to trochu samy?

Tady jsou nejčastější témata ženské sebekritiky podle výzkumu organizace Weight Watchers. A podle mě. Aneb jak se vidím, když sama sobě osmkrát denně nadávám…

“Jezdím sem už čtrnáct let a za celou tu dobu jsem tady takovéhle počasí zažil jeden jediný den,” řekl nám jakýsi Slovák pod lanovkou.

Byla mlha a sněžilo tak, že jsme na sjezdovce viděli jen nejbližších pár metrů před sebou. Vrcholek hory Marmolada, který se na pohlednicích zařezává do azurového nebe, se schovával v bílé tmě.

To bylo v neděli. V pondělí sněžilo dál, občas i trochu poprchávalo. Sluníčko, za kterým jsme se do Dolomit vypravili a nakoupili kvůli němu opalovací krémy, mělo podle předpovědi poprvé vykouknout v úterý, v den mého odjezdu domů. Kvůli práci jsem se totiž musela vrátit z hor dřív než zbytek naší výpravy.

Mohla bych být otrávená, protože jsem si v horské loterii zřejmě vylosovala nejhorší dva dny za několik posledních sezon. Místo toho jsem vyzkoušela postup, který doporučuje Todd Kashdan ve své knize Curious: “Nevyhledávejte na svých zážitcích jenom pozitiva, buďte zvědaví na to, co je nové a neznámé. Když prožíváme zvědavost, jsme ochotni opustit známé teritorium a rutinu a podstoupit riziko, i když nám to přináší úzkost a nepohodlí. Zvědaví průzkumníci jsou ochotni snášet riziko nových výzev, místo aby se zoufale snažili vysvětlit a ovládat svůj svět. Jsme-li zvědaví, přijímáme nejistotu a vidíme svůj život jako zábavnou objevitelskou výpravu.”

Tak jsem se pokusila nesrovnávat svoje zážitky s obrázky z všudypřítomných turistických letáků, na kterých nad sjezdovkami vždycky září modrá obloha bez mráčku. A zkusila jsem být zvědavá. Špatné počasí na horách tím dostalo nový rozměr. Užívala jsem si zvláštní pocit výjimečnosti, když jsme mlze sjížděli liduprázdné neupravené sjezdovky, jako bychom v tu chvíli byli na celém světě sami. Užívala jsem si ticho, ve kterém svištěly jenom lyže v hlubokém sněhu. A zamlžené lyžařské brýle, promočené oteplovačky a sněhové vločky, které mi lítaly do pusy, byly jako malé kousky dobrodružství.

Pár hodin před mým odjezdem pak opravdu vylezlo sluníčko. Ještě jsem ho stihla.

A taky jsem stihla jeden aperol na prosluněné sjezdovce.

Dobrodružství skončilo. Začal takový normální turistický den v Alpách.

Které je nejoblíbenější zaklínadlo fanoušků Harryho Pottera?

To se ukázalo díky hlasování, které vyhlásilo nakladatelství Bloomsbury Children’s Books. S 2700 hlasy zvítězilo Patronovo zaklínadlo neboli Expecto Patronum – kouzlo poskytující ochranu proti temným bytostem, Mozkomorům, kteří z každého dokážou vysát radost a štěstí a naplnit ho smutkem a úzkostí. Patron má podobu stříbřité průsvité bytosti, která okolo vás vytvoří jakýsi třpytivý štít. Ovšem k jeho vykouzlení je potřeba zmobilizovat značnou duševní sílu – kouzelník v sobě musí probudit výraznou šťastnou vzpomínku a obrnit se tedy právě tím, o co ho Mozkomoři chtějí připravit.

Musím říct, že právě tohle kouzlo se mi zdá jako jedno z nejužitečnějších i mimo svět Harryho Pottera. A narozdíl od takového Accio! nebo Wingardium leviosa! se dá praktikovat i bez kouzelnické hůlky.