Když si vygůglujete slovo hygge anebo si zadáte #hygge na Instagramu, zavalí vás tisíce obrázků, z nichž snadno získáte dojem, že tohle dánské slovo pro pohodu a útulnost znamená především elegantně posedávat  u efektně praskajícího krbu (žádné třísky okolo) v kašmírovém svetru a ponožkách s norským vzorem, případně s nějakou designovou dekou jakože ledabyle přehozenou přes ramena, v ruce svírat hrnek s horkou čokoládou, ze kterého jste si ještě ani neusrkli, okolo sebe mít misky s dokonale nazdobenými perníčky a netknuté jídlo naaranžované v malých mističkách a mihotající se značkové svíčky, zatímco venku se chumelí a za oknem vaší dřevěné chaty ve skandinávském stylu se na vás usmívá váš ochočený sob. Zkrátka, na Instagramu to vypadá, že na hygge potřebujete spoustu věcí, co nejvíc designových a luxusních, a že bez nich prostě žádná hygge pohoda neexistuje.

Původní význam slova hygge ale nemá s luxusem a ani s designem vůbec nic společného. Právě naopak: jsou to okamžiky sdíleného potěšení v příjemné a pohodlné atmosféře. Hygge je umění “udělat si to hezký” za nejrůznějších okolností, a ponožky s norským vzorem ani krb ani spolupráci food stylisty k tomu nepotřebujete.

Tady je mých 10 momentů, ze kterých by určitě nebyla dobrá fotka na Instagram… ale zato byly plné atmosféry skutečného hygge.

1. Vynést si židle na dvorek ve vnitrobloku, usrkávat červené víno a pozorovat tanečníky v kurzu argentinského tanga za rozsvícenými okny v přízemí.
2. Nechat v autě po cestě na víkend kolovat krabici plnou řízků a jíst je bez chleba.
3. Den předtím ty řízky obalovat v mouce, vajíčku a strouhance, povídat si přitom s dětmi a mít na prstech kulaté strouhankové bambule.
4. Propašovat do kina doma udělaný popcorn.
5. V novém bytě během montování nočního stolku Hemnes večeřet pizzu z krabice přímo na podlaze a svítit si k tomu vánočními světýlky.
6. Upéct si zkušební várku perníčků, které sice nevypadají nic moc, jsou moc světlé, tlusté a strašně tvrdé, ale naplní byt dokonalou vánoční vůní.
7. V práci v pátek večer před uzávěrkou vytáhnout z tajného šuplíku láhev slivovice a nalít všem, kdo tam v tu chvíli ještě jsou.
8. Použít lešení okolo našeho domu jako odkládací stolek pro kávu, víno nebo cokoli, co je potřeba k příjemnému zevlování z okna.
9. Vzít si do koupelny počítač a pustit si film, když sedíte ve vaně (ale jen tajně, protože dětem přesně za tohle vždycky nadáváte).
10. Udělat si na podlaze hnízdo z peřin a dek.

Jestli jsem v roce 2017 něco opravdu poctivě trénovala, bylo to umění nechat se překvapovat. Tím, co se dělo okolo mě, ale hlavně sama sebou.

Ráda bych o sobě tvrdila, že překvapení miluju, ale ve skutečnosti jsem už dávno dělala všechno pro to, abych ta opravdu velká a důležitá překvapení ze svého života vymýtila. Usilovala jsem o to, aby můj život zůstal pořád stejný, zpestřený jen drobnými pidipřekvápky, jako třeba neplánovaný večírek u Pavly na dvorku. Překvapení větších rozměrů mě už dopředu děsila a snažila jsem se je pokud možno eliminovat. Představovala jsem si zkrátka, že v roce 2017 bude všechno tak jako v roce 2016, jen s tím rozdílem, že já budu dřív vstávat, častěji běhat, udělám si pořádek ve skříni, nebudu se bát otevírat pracovní e-maily a nebudu usínat na gauči u televize, zkrátka, že všechno bude furt stejné, jenom trochu lepší.

No, dopadlo to trochu jinak.

Nevstávám dřív. Neběhám víc. Pořád občas usínám u televize a budím se, když na obrazovce běží x-tá noční repríza Dvou a půl chlapa.

Místo toho jsem dostala opravdu velkou lekci v umění, které popisuje Bílá královna v knize Za zrcadlem a co tam Alenka našla:

„Nemá cenu to zkoušet,“ řekla Alenka. „Člověk nemůže věřit nemožnostem.“ „Troufám si říct, že jsi toho moc nenacvičila,“ řekla Královna. „Když jsem byla v tvém věku, věnovala jsem se tomu vždycky půl hodiny denně. Proto jsem někdy uvěřila až šesti nemožnostem už před snídaní.“

Tady je mých – zatím – pět nemožností, které mě překvapily a uvěřila jsem jim:

1. U nás doma v kuchyni byl slon. Velký africký slon. Houpal chobotem a povlával ušima. Byl tam už léta. A já a můj muž jsme celá léta předstírali, že tam není. Nějak se nám pořád dařilo ho celé roky po špičkách obcházet a tvářit se jakože nic. Dělali jsme, že je úplně normální udržovat si od sebe vzdálenost odpovídající zhruba velikosti tlustokožce a místo jeden na druhého se dívat na sloní zátylek. V roce 2017 jsme si řekli: “Hele, je tady slon.”  A rozešli jsme se.
2. Takže se stalo tom, o čem jsem si vždycky myslela, že je to jedna z nejhorších věcí, které by mě mohly potkat. Ale místo, abych se zhroutila, oddechla jsem si. Bez toho slona je v kuchyni vážně víc místa.
3. Zjistila jsem, jak nesmírně napínavý a dobrodružný může být život bez slona.
4. Přestože jsem si myslela, že všechny důležité kamarády jsem už potkala a noví už přijít nemůžou, v roce 2017 jsem potkala nejmíň tři, kteří se mnou měli trpělivost i ve chvíli, kdy to třeba nebyla úplně zábava.
5. Objevila jsem u sebe úplně novou schopnost dostat dárek – třeba kytku – a nerozebírat pořád donekonečna, co ta kytka znamená, a jestli bude to samé znamenat i zítra, a prostě jenom mít radost z téhle páté nemožnosti, před snídaní i po snídani.

Nedávno jsem narazila na islandské přísloví “þetta reddast”.

Vyslovuje se to takhle:

(a ne, nemám tušení, co tam ta paní říká potom)

Znamená zhruba “to se nějak spraví” nebo “nějak to dopadne” a vystihuje překvapivě bezstarostný islandský přístup k nejrůznějším situacím, od každodenních trablů po katastrofy, jako je výbuch supersopky Eyjafjallajökull. Možná to působí mírně nezodpovědně, ale Islanďané prostě věří, že vždycky je tu nějaká šance, že situaci zachrání zázrak na poslední chvíli, a když ne, tak taky nějak bude. Tuhle lehkost – spolu s uměním nechat se překvapovat, ve kterém mě rok 2017 tak pěkně vyškolil – bych si s sebou chtěla vzít i do roku 2018.

þetta reddast!

Na patře, kde spím, hned vedle postele mám velkou krabici nejrůznějších klubek na pletení. Některá už od devadesátých let. Některá jsem zdědila ještě po mámě. Taky tam mám pletací jehlice nejrůznějších velikostí a háčky a dokonce i takové ty krátké oboustranné jehlice, na kterých se pletou ponožky. K tomu mám v bílé štelářce vedle psacího stolu velký šanon se spoustou návodů na pletení a háčkování čehokoli, od čepice s bambulí po japonská zvířátka amigurumi.

Asi tak od roku 2011 jsem nic z toho nevzala do rukou, když nepočítám pár ok hladce obrace nahozených o letních prázdninách s troufalou představou, že na podzim z toho bude hlavní módní doplněk sezony. Nebyl. Vždycky jsem skončila po pár řadách a různé rozpletené projekty se v krabici hromadí spolu s klubíčky jako připomínky mojí nedůslednosti. Sice už vím, že je nedokončím, ale ani nemám to srdce je rozpárat.

Nicméně probírat se těmi klubíčky a listovat těmi návody mi pořád dělá radost. Vždycky se na chvíli nechám unést a fantazíruju o dlouhatánských šálách a proužkovaných čepicích, o teplých letních večerech, kdy budu plést na zápraží (nemám žádné zápraží, pochopitelně) a o dlouhých podzimních večerech, kdy se na jehlicích budou míhat odlesky plamenů v krbu (ne, nemám ani krb).

Vím, že kdybych si pořídila třeba rotoped, a pak bych na něm nerotopedovala a místo toho bych na něm nechávala viset oblečení (což by se zcela určitě stalo), měla bych z toho výčitky svědomí a musela bych se ho zbavit, aby mi pořád nepřipomínal selhání dalšího předsevzetí. Ale s těmi klubky to je něco jiného.

Klubíčka jsou nosiče, na kterých jsou nahrané vzpomínky. Zvlášť ta nejmenší, zbytky projektů, se kterými jsem kdysi strávila desítky hodin. Třeba tohle červené, bavlna/akryl, ze kterého jsem Bety před skoro šestnácti lety pletla její první čepičku. Nebo tohle heboučké s příměsí kašmíru, myslela jsem si, že z toho budou luxusní ponožky, tenkrát jsem ještě neznala slovo hygge, ale přesně něco takového jsem si představovala, když jsem je začínala plést (ale nějak jsem se zasekla u paty). A tenhle chemlon, to bylo na hřívu pro pleteného oslíka, se kterým si obě dcery hrály tak dlouho, až z něj začala lézt vata a upadlo mu oko.

Klubka mi připomínají čas, který jsem s nimi strávila. Při pletení ten uplývající čas máte doslova hmatatelně v rukou, jak se vám příze posunuje po ukazováčku, klubko se zmenšuje a přibývá upletených řad. Každá upletená věc je tak mnohem víc než struktura propletených vláken, jsou to všechny ty hodiny, které jste s ní proseděli před televizí (přesně si pamatujete, co tenkrát dávali), anebo na lavičce na hřišti (a víte, co vám tenkrát táhlo hlavou), anebo o prázdninách u ohně nebo ve vlaku, když jste jeli někam – a doteď přesně víte kam, a jak vypadala krajina za oknem. Všechny ty západy slunce, na které jste se dívali přes překřížené jehlice. Je to zuřivost nad překřížením copánků irského vzoru, když vám oka sklouzávala z pomocné jehlice, i meditativní klid nad pružným patentem, který pletete skoro poslepu. Vítězný pocit, když se vám podařilo rozluštit návod v cizím jazyce, v německé Burdě nebo ve Vogue Knitting (dodnes vím, že obrace je anglicky purl, německy links, francouzsky à l’envers). Jsou to situace a nálady, které jste při pletení prožívali, hovory, které jste vedli. V těch klubkách jsou vzpomínky na někoho, kým jsem byla před sedmi nebo deseti nebo patnácti lety, a kým pořád ještě trochu jsem, i když se od té doby tolik věcí změnilo.

Na druhou stranu jsou klubka prostor pro fantazii: čím vším by se ještě mohla stát. V co by se mohla proměnit. Co všechno bych s nimi mohla zažít. Kde s nimi budu sedět a s kým, o čem budu přemýšlet, až mi bude vlna proklouzávat mezi prsty..

Klubka vlny jsou prostě vlákna natažená mezi minulostí a budoucností. Připomínají nám, kým jsme byli, a napovídají, kým vším bychom se ještě mohli stát.

Autorka animace: Anna Hrachovec (annahrachovec.com)

Ne že by mě rodiče posílali na víkend do dětského Gulagu. Ale zimní sobotní a nedělní rána v době mého dětství vypadala nějak takhle.

Představte si zástup malých dětí, které pod dozorem vedoucích vystupují z kodrcavého autobusu a klopýtají asi kilometr hlubokým sněhem. Jdeme husím pochodem, v husté mlze se sklopenou hlavou vidíme jen dusající nohy toho před sebou. Provlhlé doma pletené palčáky a čepice rychle namrzají tuhou ledovou krustou. Do obličeje se nám zakusují ostré jehličky sněhu. Každé dítě nese na zádech batoh a na rameni dlouhý, kymácející se těžký vak. Nikdo nemluví. Je slyšet jenom šustění oteplovaček a svist větru. Míříme k dřevěné boudě, jejíž obrys vyvstává v mlze před námi.

Takhle prostě v osmdesátých letech vypadaly kurzy lyžování v Krušných horách.

U mě se k všeobecné promrzlosti ještě pojil žaludek svírající se neblahou předtuchou, protože jsem věděla, že si neumím zapnout přezkáče. Přezky na těch dřevních lyžařských botách se zapínaly tak ztuha, že obvykle to skončilo tím, že přede mnou klečeli dva instruktoři a zápolili s nimi celí rudí v obličeji, zatímco vedle postávalo družstvo dávno nachystaných a pěkně otrávených dětí.

V devadesátých letech se můj vztah k lyžování o dost zlepšil, protože jsme na hory jezdili už bez instruktorů, jen se staršími spolužáky, a víc času než na sjezdovce jsme trávili v bufetu Rumburak, kde nám nezletilým občas nalili i grog.

Ještě víc se to zlepšilo o dekádu později. Už žádné promoklé a zmrzlé šusťáky a kousavé pletené čepice, ale funkční materiály, fleecové mikiny a termoprádlo. (Sice to taky není žádná krása, pojem „sportovní móda“ jsem nikdy nepochopila, ale je v tom relativně teplo a sucho.) Žádné souboje s přezkáči. Žádné nekonečné putování s lyžemi od autobusu, ale vlastním autem až k horské chatě. A už žádný věčně zachmuřený krušnohorský Boží Dar, ale Krkonoše a později dokonce Alpy.

Jenže právě v té době, ve chvíli, kdy se z lyžování konečně stala zábava, se nám narodily děti.

Lyžování s dětmi má svá úskalí. Zaprvé proto, že děti asi tak do šesti let vůbec lyžovat nechtějí. (Mají k tomu své důvody, které teď zpětně velmi dobře chápu.) Musíte je neustále přesvědčovat, že je to děsná zábava, rozveselovat je, když fňukají, nutit je dupat a poskakovat, aby se zahřály, kupovat jim čaje a pak na ty čaje foukat, aby se neopařily, a když se jim chce čůrat, celé je na sjezdovce svlíknout a pak zase oblíknout, mít v batohu spoustu fidorek a tatranek a hlavně – hlavně! – je co nejdřív strčit do nějaké školičky lyžování, protože vy sami je nikdy lyžovat nenaučíte. Kromě toho neustále ztrácíte a hledáte: rukavice, kukly, lyžařské brýle, permice na lanovku, mikiny, helmy a cokoli dalšího, co se dá ztratit. Když přijdete odpoledne ze sjezdovky, všechno to rozložíte na radiátory, ráno to zase na sebe navlíknete a jdete.

Postupem času mi začalo připadat, že lyžování se až příliš podobá chození do práce.

Ráno musíte brzo vstát.

V rychlosti se oblíknout a popohánět vzpouzející se děti.

V promrzlé lyžárně posbírat všechny ty studené, mokré a odporně těžké krámy a vláčet se s nimi k lanovce.

Bez ohledu na počasí, ať sněží, prší nebo je mlha (přece nenecháme propadnout permici) se nechat vyvézt na kopec a potom sjet dolů. A znovu. A znovu. Po pár jízdách za odměnu čaj s rumem někde na svahu, a pak znovu.

Hlavní rozdíl oproti chození do práce je v tom, že vám za to nikdo neplatí, ale naopak za to platíte vy.

A tak jsem se letos rozhodla pojmout lyžařskou dovolenou trochu jinak. První den pololetních prázdnin jsem děti s lyžemi a batohy vyprovodila k autobusu, zamávala jim a vrátila se domů. Každý den ráno, když jsem v teple své kuchyně usrkávala kafe s mlíkem, jsem pak věnovala tichou vzpomínku všem, kteří tou dobou strkají nohy do vymrzlých přezkáčů, nakládají na ramena lyže a dupou ven z chalupy. Místo oteplovaček a bundy jsem si s potěšením ze skříně vytáhla ty nejmíň praktické šaty a podpatky. V podvečer jsem si v kavárně dala grog, považte, jen tak!, aniž bych předtím musela třikrát sjet sjezdovku. A zažívala jsem přitom závratný a naprosto opojný pocit, jako bych byla za školou, dosud nepoznaný pocit podvratné radosti z nelyžování.

Protože si myslím, že když se z nějaké zábavy stane práce, největší zábava je s tím přestat. Kdoví, myslím, že se ještě někdy v životě na sjezdovku vrátím. Ale momentálně je pro mě nelyžování skvělý způsob, jak být šťastnější.

Pražská primátorka Adriana Krnáčová mi tenhle týden připomněla, že jsem (už čtvrt století) zpovykaný Pražák. A jsem zpovykaná ráda. Život ve velkoměstě mě naučil užívat si luxusních zážitků, které bych jinak nejspíš vůbec nevnímala. Protože luxus je to, co je vzácné, co není dostupné pořád, na co musíte vynaložit nějaké úsilí. „Nejlepší věci v životě jsou zadarmo. Ty druhé nejlepší jsou velmi, velmi drahé,“ řekla prý Coco Chanel. Tady je sedm velmi luxusních zážitků z té první kategorie. Nikde je neoceníte tak, jako když žijete v hlučném, drnčícím, vyzvánějícím a strkajícím se velkém městě.

Když se mi v práci občas poštěstí, že jedu sama ve výtahu, jen zavřu oči a užívám si těch pár vteřin ticha ke zklidnění myšlenek. Ale ticho v kovové škatuli není to pravé, luxusní ticho, které jsem měla na mysli. Za ním musíte ve městě jít a hledat ho, protože se vyskytuje jen na některých místech a jenom občas. A není to pouhá absence zvuků. Ticho brzy ráno v parku je vyšperkované hlasy ptáků a hodně vzdáleným cinkáním tramvají. Ticho v knihovně je prokládané šustěním stránek. V tichu na ulici pozdě v noci se rozléhá klapání vašich vlastních bot a ticho v neděli ráno je zas úplně jiné, protože občas zaslechnete vyzvánění z kostelů. Ticho na hřbitově šustí listím a šumí v korunách stromů. V tichu v kostele občas zaskřípou lavice. A opravdu pětihvězdičkové, vzácné ticho nastane, když začne poprvé sněžit, hlavně večer, a vločky se snášejí na pozadí pouličních lamp. V tu chvíli se zdá, že se ztišil celý svět.

Nemám na mysli tmu na chodbě vašeho činžáku, když vypadly pojistky a poslepu se snažíte trefit do klíčové dírky. Ale tmu pod noční oblohou, na které jsou vidět hvězdy. Miluju rozsvícená okna a osvětlené výlohy a vchody do kaváren a pouliční lampy a neóny, ale když chcete pozorovat hvězdy, musíte odjet někam, kde nic z toho nesvítí. Většinou spoustu stanic tramvají a pak ještě autobusem. Když se pak občas ocitnu ve tmě pod noční oblohou, vždycky znovu mě překvapí, že na ní toho je mnohem víc než Měsíc, pár vybledlých teček a občas letadlo. Tma ve velkoměstě je prostě luxus.

Když si výjimečně zapomenu doma telefon, ze začátku vždycky propadnu panice. Co když mi bude někdo volat, psát esemesky, posílat maily, zprávy po Messengeru, a nezastihne mě? Co když něco prošvihnu? Ale už za chvíli se báječně uklidním. Zmizí to nutkání pořád šátrat v kabelce a koukat na displej, jestli mi někdo nepsal. Zmizí neustálý zneklidňující pocit, že mi v kapse něco vibruje. Když čekám na tramvaj nebo sedím v kavárně, nejsem „na telefonu“, jsem tam, kde právě jsem. Připadám si jako za školou, užívám si pocit báječné, i když trochu riskantní svobody. Jistě, pořád by to nešlo, protože občas bych nejspíš opravdu něco prošvihla, ale když už se mi to přihodí, je to příjemný nečekaný luxus. Četla jsem, že některé hodně drahé resorty dokonce zavádějí pro své bohaté a přepracované návštěvníky výjimečný benefit: není tam wifi.

Když tenhle týden na Žižkově zkolabovala doprava a z Lipanské to tramvají trvalo na Hlavák půl hodiny, šla jsem ráno kus cesty do práce pěšky. Loudala jsem se okolo kaváren, na chvíli se zastavila v parku a sbírala energii do zásoby. Když jsem přestala s časem šetřit, najednou jsem ho měla víc, než jsem si myslela, že ho můžu mít: čas koukat na oblohu; čas vrátit se za roh a vyfotit si krásně barevně posprejovanou garáž; čas nakukovat do koutů zarostlých křovím, okolo kterých normálně jen proběhnu. A byl to hodně luxusní pocit.

Jediná z těchto sedmi luxusních věcí, kterou si nemůžete opatřit sami. Musí vám ji někdo věnovat. Darovat. Dát vám svůj čas, kdy nejenže nedělá nic jiného, není “na telefonu” a nekouká na žádný displej, ale soustředí se výhradně na to, že vás poslouchá a opravdu vnímá, co říkáte. U psychologa, kouče, kadeřníka nebo advokáta za to zaplatíte od pár stovek na hodinu výš. S kamarády, dětmi, rodiči a partnery je to zadarmo. Ale je to to nejvzácnější, co vám můžou dát. A umět dát svou pozornost, plnou a nerozptýlenou, tak, že ten druhý je pro vás v tu chvíli jediný na světě, je myslím ten nejluxusnější dárek.

Obvykle s sebou na svých pochůzkách po městě vláčím kupu věcí, které… ehm.. nutně potřebuju. Zdá se mi, že se bez nich nemůžu obejít. Až na to, že když je občas někde odložím nebo zapomenu a jdu po ulici s volnýma rukama, je to báječný, luxusní pocit. Sice si v tu chvíli nemůžu udělat poznámku do diáře, kdyby mě náhodou něco napadlo, nemám svetr, kdyby se ochladilo, ani mejkap, kdybych se náhodou potřebovala přemalovat, ani to natlučené jabko, co tahám v tašce už tři dny, ale zato mám svobodu, a připadám si, jako bych se vznášela.

Narozdíl od osamělosti je samota dobrovolná. Je to privilegovaný čas, který můžete trávit jen sami se sebou, kdy nemusíte být ve střehu, protože se na vás nikdo nekouká a máte jistotu, že v příští vteřině po vás nebude nikdo nic chtít. A ve velkoměstě je to vzácnost. Užívám si ji po malých kouskách, když přijdu dřív do práce a ještě tam nikdo není (to se mi daří málokdy), anebo tam zůstanu do večera a už tam nikdo není (to udělám nejvíc práce), doma, když děti odejdou do školy a dělám si “pomalý ráno”, a když je nejhůř, na záchodě (zamknu se a dělám, že tam nikdo není).

Když mi někdo dlouho neodpovídá na e-mail, na esemesku nebo na zprávu na Messengeru, obvykle si začnu myslet, že…

1. …je na mě naštvaný.

2. …moje zpráva (a tím i moje osoba) je pro něj naprosto nicotná a nedůležitá.

3. …napsala jsem něco, co způsobilo, že už se mnou nechce nikdy mluvit.

4. …chce dát najevo převahu tím, že mi schválně nebude dlouho odpovídat.

5. …můj e-mail se ztratil.

Na e-mailech a dalších kanálech digitální komunikace je trochu děsivé, že, jak všichni víme, dá se na ně odpovědět okamžitě. Většina z nás u sebe nosí chytrý telefon, díváme se na něj každou chvíli (podle průzkumů průměrně pětaosmdesátkrát denně) a ke svým mailům a textovým zprávám se dostaneme kdekoli a kdykoli. Odpověď zabere často jen pár desítek vteřin.

Jenže ve skutečnosti je to takhle: víme, že ten druhý by nám mohl odpovědět okamžitě, kdyby chtěl.

A v tom je právě háček.

Právě proto ve mně nezodpovězené zprávy vzbuzují smíšené pocity obav a nejistoty. Když mi kamarádka půl dne neodpoví na zprávu na Messengeru (přestože vidím, že si ji přečetla), přehrávám si v hlavě posledních pár dní, jestli jsem ji něčím nenaštvala. Když mi celebrita, se kterou mám dělat rozhovor, den a půl neodepíše na textovku, propadám beznaději, že s tak bídným novinářským červem jako jsem já se nikdy bavit nebude.

Nezodpovězená zpráva zkrátka dokáže způsobit malé vztahové drama, které se odehrává výhradně v hlavě odesilatele.

Ale na druhou stranu, když jsem to já, kdo neodpovídá na zprávu nebo na mail (a dělám to často: dneska jsem dostala 64 mailů a odeslala jsem jich 11), to je něco jiného. Důvody, proč neodpovídám, většinou nemají naprosto nic společného s mými city vůči odesilateli, a naopak mají hodně společného s mojí pracovní morálkou.

Tak tedy jednou provždy: když vám neodepisuju, neznamená to, že vás nemám ráda a že pro mě nejste důležití.
Tady jsou skutečné důvody, proč neodpovídám na vaše zprávy:

1. Protože se mi nechce udělat to, co po mně chcete, ale ještě se necítím na to, abych vám to přiznala.

2. Protože váš e-mail byl adresovaný několika lidem naráz, a tak jsem dělala mrtvého brouka a doufala, že se odpovědi ujme někdo jiný.

3. Protože se mě ptáte na něco, co by ode mě vyžadovalo nějaké zásadní rozhodnutí. Jako například: budu mít čas příští čtvrtek od 10:30?

4. Protože váš e-mail vypadal jako reklama, a tak jsem ho ani neotevřela.

5. Protože patříte k těm několika lidem, jejichž e-maily se bojím číst, takže je nechávám neotevřené i několik dní.

6. Protože jsem si úkol odpovědět na váš e-mail zapsala do svého denního seznamu úkolů a tím jsem získala dobrý pocit, že je to vlastně vyřešeno.

7. Protože jsem vám odpověděla: „teď toho mám moc, ale odpovím vám pořádně, až na to budu mít víc času,“ a tím jsem získala dobrý pocit, že už jsem vám odpověděla

8. Protože jsem odpověď odkládala už tak dlouho, že teď je mi to trapné, tak budu radši dál dělat mrtvého brouka.

Každopádně se vám hromadně omlouvám a ano, vím, že pokud se nezodpovězené e-maily počítají mezi hříchy, přijdu minimálně na sto tisíc let do očistce. Ne-li rovnou do pekla.

Ilustrace: upasnakakroo.co

Nedávno jsem dostala reklamní e-mail. Psalo se v něm o tom, že v dnešní hektické době všichni potřebujeme zpomalit. Vrátit se sami k sobě a užívat si přítomného okamžiku. Následovala nabídka wellness víkendu v takovém tom zrekonstruovaném statku, kde je všechno vyrobené ze světlého dřeva a bílého lnu, všechno je jakože úplně venkovsky obyčejné, ale přitom děsně luxusní. Na programu bylo popíjení prosecca, ajurvédské masáže, samozřejmě jóga, spousta bio fairtrade organických degustací a taky golf. To vše za přátelskou cenu šest tisíc na osobu, kromě toho golfu, ten se platil zvlášť.

Dost mě to pobavilo, a když říkám “pobavilo”, myslím vlastně lehce rozčílilo. (A ne, nemyslím si, že šest tisíc je za tohle všechno nějak přemrštěně moc. Za víkend bych dokázala vypít tolik prosecca, že by se organizátoři divili.)

Rozčílilo mě to jednak proto, že jsem alergická na spojení “v dnešní hektické době”. Myslím si totiž, že doba není hektická, hektické si to děláme každý sám.

Hlavně ale proto, že podobných reklam vidím každý den několik. A všechny mají jedno společné. Pod slovy jako “zpomalení”, “návrat k sobě”, “zvolnění tempa”, “péče o sebe” nebo “self-care”, chcete-li, se nám snaží prodat masáže vonnými oleji, aromaterapeutické lampy, bio sůl do koupele, kvalitní čokoládu s vysokým obsahem kakaa, bylinné směsi natrhané ručně na horských loukách nebo letenky na Bali. Taky se to často pojí s výzvami jako “rozmazlujte se” nebo “buďte na sebe hodná”.

Jenže problém je v tom, že tohle všechno má se zpomalením tempa a návratem k sobě jen hodně málo společného. Jsou to jen luxusní hračičky, které budou skvěle vypadat na Instagramu. Příležitostná odskočení, malé útěky ze skutečného života, který, až se do něj vrátíme, bude pořád stejně hektický a stresující.

Úplně se vidím v křesílku ze světlého dřeva před tím nádherným bílým statkem, jak usrkávám ze skleničky prosecca. V sobotu dopoledne bych si to fakt užila! Ale v neděli ráno už bych si těch skleniček musela dát trochu víc, abych přepila úzkost z toho, že za chvíli jedu domů a zítra jdu do práce, kde si na to sezení v křesílku budu muset vydělat.

Opravdové zpomalení podle mě vypadá trochu jinak. Znamená to zvolnit v tom, co dělám každý den. Možná dokonce dělat toho míň a třeba se i něčeho vzdát. A ne běhat stále jako křeček v roztočeném bubínku a jednou měsíčně z toho vyskočit na víkend na statku, ve wellness resortu, na ostrůvku ztraceném uprostřed oceánu nebo v rádoby rustikálně prosté chatičce, kde platíte navíc za to, že tam není telefonní signál.

Doopravdy se vrátit k sobě a být na sebe hodná, to pro mě znamená spoustu drobných rozhodnutí, týkajících se všedního života. Odmítnout práci navíc. Nedat si ještě jednu skleničku. Bojovat se svou prokrastinací, abych nemusela práci zoufale dohánět o víkendu před uzávěrkou. Říct ne na některá pozvání. Akceptovat, že nestihnu všechno, co bych stihnout chtěla.

Zpomalit a být na sebe hodná – jak já to vidím – je zkrátka trochu nuda a na Instagramu tím nikoho neohromíte. Ale pokud to zkusíte, vytvoříte si život, ze kterého nemusíte každou chvíli prchat do luxusních wellness resortů a podstupovat detoxy těla i duše, abyste se z něj aspoň jakžtakž vzpamatovali.

A nemám nic proti proseccu, masážím, bylinkám, výletům, kvalitní čokoládě ani proti aromaterapii. Jen by to měla být potěšení, která obohatí váš život. A ne berličky, které vám pomáhají ten život přežít.

Meik Wiking pochází z Dánska, které se posledních pár let těší pověsti nejšťastnější země světa. Navíc je v té zemi ředitelem Institutu pro výzkum štěstí. Píše knihy o štěstí v dánském stylu. A navíc vypadá, tak jak vypadá.

Ano, jako model z reklamy na hipsterskou kavárnu.

Takže jsem k němu od začátku byla trochu nedůvěřivá. Trochu moc hezkých věcí pohromadě na to, aby v tom nebyl nějaký háček.

Proto jsem mu taky kladla podezíravé otázky:

Já: Zdá se mi, že z konceptu hygge se stal především marketingový nástroj, jak prodat víc svíček, dek a ponožek se skandinávským vzorem…

On: Asi existuje takový mechanismus, že když něco začne být populární, tak to přitahuje nejrůznější firmy, které si díky tomu chtějí zvýšit obrat. Zrovna nedávno mi volal nějaký americký novinář a říkal: “Četl jsem o hygge, co si mám na to koupit?” Ale o tom to opravdu není. Hygge není o věcech, je o atmosféře. Vnímáme to tak, že hygge by nemělo stát moc peněz. A to slovo může mít i význam něčeho levnějšího. Stává se, že třeba přijdeme do restaurace, která se nám zdá moc drahá, a řekneme: “Nenajdeme něco víc hyggelig?” Když si v pátek večer pozvu domů kamarády, uděláme si jehněčí nožičky s bramborami, dáme si pár piv, to je pro mě ten pravý hygge večer. Není to o věcech, je to o rozhovorech a propojení s lidmi, které mám rád. Nemusíte si na to nic pořizovat.

Já: Myslím, že zejména ženy jsou hodně stresované tím, že musejí být dobré ve všem: v práci, doma, jako matky, dcery, partnerky… Snadno mohou mít pocit, že hygge, anebo šťastný způsob života vůbec, je jenom další úkol na seznamu: “Musím zvládnout tohle všechno, a ještě k tomu upéct domácí koláč, a ještě k tomu přitom vypadat v pohodě, a hlavně tu pohodu se svíčkami a s domácím koláčem vyfotit na Instagram.”

On: Takhle by to nikdo brát neměl. Neměl by to být další úkol, který si odškrtnete, měl by to být pravý opak: osvobození. Vzpomínám si na nějakou Francouzku, maminku dvou dětí, která mi napsala, že dřív když měla odpoledne s dětmi, kdy si dali čaj a sušenky a povalovali se pod dekou na gauči, tak z toho měla pocit viny a říkala tomu “líné odpoledne”. No, a teď tomu říká “hygge odpoledne”. A o tom to je. Neměla by to být nějaká povinnost, seznam úkolů, které musíte dělat v uvedeném pořadí, žádná doktrína. Je to víc o tom, nacházet potěšení v malých věcech.

Já: Čtu spoustu článků a knih o tom, jak být šťastnější. Znám spoustu nejrůznějších rad. Vím, že bychom měli pociťovat vděčnost za každodenní pěkné drobnosti, že bychom měli trávit méně času na displeji svého telefonu atd…. Ale pravda je, že se těmi radami často neřídím. Teoreticky to znám, ale v praxi to nedělám. Nevíte, co s tím? 

On: Myslím, že pokud jde o telefony, je to otázka koordinace. Myslím, že většina z nás ví, že by je měla používat méně, a někdy je dobré naordinovat si detox. V jedné dánské internátní škole , kde jsou děti od 14 do 16 let, jim během prvního semestru seberou všechny telefony a tablety. Smějí na nich trávit jenom hodinu denně.

Já: (mlčím) 

On: Už teď vypadáte smutně.

Já: No jenom jsem si představila, jak by to nesla moje šestnáctiletá dcera. 

On: Vždycky, když to vyprávím nějakým puberťákům, vypadají zděšeně. Ale jde o to, že po šesti měsících v té škole jim nabídli, že mohou dostat svůj telefon zpátky na celý den. A 80 procent studentů se rozhodlo ten systém zachovat i nadále. Když nikdo z nás nemá telefon, tak to není takový problém. Problém tkví částečně v tom, že telefon takto podobně používají i všichni okolo nás. Tahle technologie je pro nás pořád nová a teprve se ji musíme naučit používat tak, aby nám opravdu zlepšovala kvalitu života

Já: Máte vy osobně nějaký návyk, který vás dělá šťastnějším?
On: Jezdím na kole do práce. Stejně jako většina obyvatel Kodaně. Studenti jezdí na kole do škol, dokonce někteří poslanci jezdí na kole do parlamentu. Jezdím na kole celý rok, i v zimě, ale teď na jaře je to přímo fantastické, cítíte, jak voní jarní vzduch a dodává mi to pocit svobody, že si můžu sám dojet všude, kam potřebuju. Je to mnohem zábavnější než v autě.

Já: Stává se vám taky, že děláte něco, co vám pocit štěstí narušuje? Něco, čeho byste se chtěl zbavit, ale nejde vám to? 

On:  Ehmmm….(hluboce přemýšlí a ťuká prsty do stolu)

Já: (když už to trvá moc dlouho, snažím se mu pomoct) Co třeba nějaký zlozvyk? 

On: (váhavě) Piju moc kafe.

Já: (nevěřícně) A to je ono? Kvůli tomu jste míň šťastný? 

On: No vlastně ne. Já piju kafe rád. (směje se.)

(Znovu dlouze, dloooouze přemýšlí.)

On: Ne, myslím, že nemám žádný zlozvyk, kvůli kterému bych byl míň šťastný.

Já: (snažím se mu napovědět) Vy třeba neprokrastinujete? 

On: Ale ano, prokrastinuju. Už před pár měsíci jsem měl začít psát novou knihu. A ještě jsem nezačal. Ale nejsem kvůli tomu míň šťastný. Vidím to prostě jako součást kreativního procesu. Myšlenky musejí uzrát.

Já: (spadla mi čelist a jen v duchu si říkám): Ahaaa, tak takhle se to dělá! 

…….

Zkrátka a dobře, v rozhovoru se šťastným Dánem jsem došla k tomu, že někdy stačí si některé věci pojmenovat jinak. Líné odpoledne je hygge odpoledne. Nemít peníze a mít doma bordel je vlastně taky trochu hygge. A prokrastinace je součást kreativního procesu.

Můj přítel přečetl všechny tři moje knížky na jeden zátah a pak mě upozornil na jednu věc, která ho při čtení otravovala: téměř v každé kapitole se dříve nebo později objeví rádoby moudré shrnutí, začínající slovy: “Zjistila jsem totiž, že…”

Tak jsem si dala tu práci a spočítala jsem, kolikrát se v každé knize objevuje slovo “zjistila”. No, přiznávám, trochu mě to vylekalo:

• Ve Šťastné knize ….. 28 x.
• V Jak jsem sebrala odvahu …. 30 x.
• V Dobré tak akorát …. 26 x.

Zjistila jsem například:

• …že čím víc se snažím šetřit s časem, tím ho mám míň.
• …že není možné změnit se v někoho jiného.
• …že když se hýbete, máte svoje tělo radši.
• …že si někdy ráda připadám jako pitomec.
• …že je dobré dělat věci, o kterých si myslím, že bych je nikdy neudělala.
• … že dovolit něco sama sobě je daleko obtížnější, než muset žádat o dovolení někoho jiného.
• …že dělat všechno na jedničku prostě nejde.
• …že alkohol podporuje kreativní myšlení.
• … že zůstat sama sebou může být jistá výhoda.
• … že věci, které dělám každý den, jsou pro můj pocit štěstí nejdůležitější.
• … že nemá smysl odkládat své štěstí na někdy jindy.
• …že v manželství se nedávají jedničky s hvězdičkou.
• …že malé dobré skutky jsou jedním ze způsobů, jak být šťastnější.
• …že je velký rozdíl mezi prokrastinací a čistokrevným lenošením.
• …že mít se ráda taková, jaká jste, je pěkná fuška.

Samotnou mě překvapilo, co všechno jsem během těch pěti let “zjistila”. Může to působit tak, že každou chvíli něco “zjistím” a od té chvíle je ta věc pro mě vyřešená, prostě už to umím, mám to odfajfkované. Jenže upřímně musím přiznat, že kdybych se podle těch svých zjištění doopravdy důsledně řídila, nejspíš bych se už vznášela na obláčku dokonale šťastné nirvány. Nic takového se ale ve skutečnosti nestalo.

Pokud se můj život za posledních pár let v něčem malilinko zlepšil, je to díky věcem, které jsem doopravdy dělala, ne kvůli těm, které jsem “zjišťovala”.

Zjistila jsem totiž, že (sakra, vážně se nad sebou musím zamyslet), že něco doopravdy dělat má stokrát větší váhu, než o tom jenom vědět.

V diskusích ohledně kauzy padesáti sirotků jsem si několikrát přečetla, že “nevíme, jak to doopravdy je” a že na to nemůžeme mít žádný názor, protože jsme tam nebyli a neviděli ty sirotky na vlastní oči, takže nejspíš to “všechno bude trochu jinak”. Lidé, kteří to říkají, tím obvykle chtějí naznačit: “Kdoví, jak to s těmi sirotky vlastně je. Možná to vůbec nejsou sirotci. A kdoví, jaký cíl sleduje ten, kdo rozvířil debatu o jejich přijetí do Česka? Všechno je složitější, než se nám, obyčejným lidem, může zdá.”

Tohle mudrování mě vždycky poněkud rozčílí. A nejen proto, že ti, kdo takhle uvažují, většinou hlavně chtějí vypadat chytřejší než my, naivní pitomečci, kteří si prostě myslíme, že sirotci jsou sirotci a má se jim pomáhat. Takže nám shovívavě vysvětlí, že je to “složitější”, protože to má “pozadí”.

Poslední dobou se s tím totiž setkávám až moc často. S tím, že někdo naznačuje, že obyčejní lidé nemají šanci dozvědět se skutečnou pravdu.  Pravda je podle těchto teorií vždycky něco jiného než to, co je zjevné. Pravda je majetkem vyvolených, kteří mají dobré důvody ji utajovat. Ať už jsou to “vlády” nebo tajné organizace, třeba Transatlantický výbor geneticky modifikovaných superinteligentních králíků. My, normální lidi, nemáme šanci se k pravdě dostat, a stejně bychom jí nerozuměli, protože jsme tam přece nebyli a neznáme pozadí.

Pokud na tohle přistoupíme, cítíme se rázem trochu bezmocnější. Protože všechno je nějak domluvené někde “nahoře” a my nemáme možnost nic ovlivnit. Nanejvýš si můžeme říkat, že “pravda je nejspíš někde uprostřed” a “na každém šprochu je pravdy trochu”. A nakonec přestaneme věřit i tomu, u čeho jsme byli a viděli to na vlastní oči, protože přece víme, že “všechno je jinak”. Takže se radši spolehneme na to, že oni nám to vysvětlí a zařídí to za nás.

Jenže já si myslím, že pravda většinou není uprostřed. Existují šprochy, na kterých není pravdy ani trochu, říká se jim dezinformace. A taky si myslím, že v dnešním informačně provázaném světě není žádný Transatlantický výbor geneticky modifikovaných superinteligentních králíků natolik mocný, aby dokázal dlouhodobě utajit naprosto zjevné skutečnosti.

Chci říct, že my, normální lidi, bychom si neměli začít myslet, že pravda je nám nedostupná a že je to na nás moc složité. Měli bychom se po ní pídit. Vzdělávat se a ověřovat si zdroje, ze kterých získáváme informace. A víc věřit sami sobě a svému zdravému rozumu.

Jinak nám časem začnou vládnout ti králíci.